Angelika, 2. díl : Toulouská svatba
Toulouská svatba
Po několika týdnech dorazila Angelika do svého nového domova - Paláce trubadúrské poezie v Toulouse. Komorné ji rychle převlékly do překrásných šatů z bílého sametu a v poledne se průvod odebral do katedrály, na jejímž prahu očekával novomanžele arcibiskup. Po svatebním obřadu se konala v paláci hostina a ples. Díky vštípené klášterní disciplíně se Angelika i přes únavu držela zpříma a usmívala se na všechny přítomné hosty kromě manžela. Poprvé tančila na skutečné slavnosti. Zrovna se jí to začínalo líbit, když v tom začali hosté vykřikovat, že bude zpívat Zlatý hlas království. Hrabě přikázal Margot, aby odvedla Angeliku do garonnského letohrádku. Nevěsta sice protestovala, ale když jí komorná slíbila, že později bude Zlatý hlas zpívat v soukromí jen pro ni, usedla do nosítek a opustila palác.
Komorná uvedla Angeliku do pokoje a odešla. Angelika přistoupila ke dveřím na terasu a zmocnil se jí vztek. Přemýšlela o tom, že by skočila z balkonu a umřela. Nic by se jejím odchodem nezměnilo. Peyrac dostal svůj stříbrný důl, otec může dál pěstovat muly, Monteloup je zachráněn. Každý má, co chtěl. Když se ohlédla za sebe, uviděla ve dveřích balkonu svého manžela. Přistoupil k ní, aby ji políbil. Angelika zděšeně vykřikla a vytrhla se hraběti z náruče. Joffrey se usmál. Pochopil, že Angelice nahání hrůzu a že by raději skočila z okna, než by mu patřila. Ujistil ji, že nemá ve zvyku ženy znásilňovat, ani si je kupovat. Přicházejí samy. A byl přesvědčen, že jednoho dne přijde i Angelika. Hluboce se poklonil a nechal manželku o samotě.
Život na zámku
Ujištění, které se Angelice dostalo od jejího podivného manžela, že se jí nedotkne, dokud si to sama nebude přát, jí na nějaký čas uklidnilo. Těšila se z toho, že budou s manželem pouze dobří přátelé a každý se bude věnovat svým zálibám. V následujících měsících se Angelika mohla přesvědčit, že palác hraběte de Peyrac je nejnavštěvovanějším místem ve městě. Neustále se tu konaly hostiny a slavnosti, lidé se upřímně veselili, popíjeli vybraná vína a ochutnávali lahůdky podle receptů samotného hraběte. Všichni hosté obdivovali Angeličinu krásu, každý jí chtěl složit poklonu a popřát štěstí. Udivilo ji, že žádný z hostů nedával najevo obavy, že by se ocitl v jeskyni čaroděje. Okouzlena krásou, přepychem a vůbec vším, co ji obklopovalo, se sama sebe ptala, jak a kdo ji jednoho dne ujistí, že se přece jen neocitla na zámku krvelačného Gillese de Retz, o kterém ji tak často vyprávěla chůva Fantina. Čas však plynul a ozvěna všech těchto zpráv a pomluv upadala v zapomnění. Pomalu si zvykala na to, jak hrabě vypadá a její odpor slábl. Musela uznat, že ten muž umí bavit společnost, je zvláštní, milý a sympatický. A umí hovořit s ženami. Každá se v jeho společnosti cítí jako ta nejpozoruhodnější osoba na světě.
Jednoho dne navštívil Angeliku toulouský arcibiskup a zajímal se, jakým způsobem získává hrabě tak obrovské množství zlata. Na Angeličinu námitku, že Peyrac pochází z jedné z nejstarších a nejváženějších rodin z Languedoku odpověděl, že šlechtické tituly ještě nezaručují bohatství. Angelika v rozpacích poznamenala, že hrabě vlastní několik pozemků, na nichž se údajně těží mnoho zlata a stříbra. Arcibiskup se ušklíbl a vyslovil domněnku, že Peyrac jistě odhalil tajemství výroby zlata, které mu prozradil sám ďábel. Angelice přišlo obvinění z čarodějnictví nejdříve k smíchu, ale pak jí blesklo hlavou, že Toulouse je město, kde sídlí hlavní stan inkvizice a jejím nejvyšším představitelem je právě arcibiskup Fontenac. Arcibiskup dodal, že moc dobře ví, co obnáší těžba zlata a i kdyby vymyl písek všech řek v Languedoku, nezíská ani polovinu toho, co vlastní hrabě de Peyrac. Angelika se v duchu usmála, vzpomněla si na muly a obchod se španělským zlatem. Pak jí však začalo být úzko. Pohlédla ke dveřím, v nichž se náhle objevil Joffrey. Usedl na stoličku v těsné blízkosti své manželky, provokativně hladil pohledem její ramena a bavil se tím, jaké rozpaky vyvolal u ní i arcibiskupa.
Fontenac se zeptal Peyraca, jestli si uvědomuje, že jeho výjimečné životní úspěchy jsou lidem a zvláště církvi podezřelé. Připomněl mu jeho rostoucí bohatství, znalost dvanácti jazyků, úspěchy na poli vědy i schopnost zcela okouzlit kteroukoliv ženu. Arcibiskupova slova hraběte překvapila, neboť měl vždycky dojem, že si s ním život jen krutě zahrával. Když mu byly tři roky, rozpoutal se ve vesnici boj mezi katolíky a hugenoty. Chůva a ženy z vesnice se uchýlily na zámek, ale v noci ho přepadli katolíci a všechny pobili. Joffreyovi proťali tvář šavlí a vyhodili ho oknem z druhého patra na zasněžený dvůr. Jeden z katolíků v něm poznal dítě toulouských pánů a odnesl ho matce. Dlouhá léta ležel bez hnutí na slunci. Chodit se naučil až ve dvanácti letech, v šestnácti pak odplul poznávat cizí země. Proto měl tolik času studovat: nejprve díky nemoci a nehybnosti, později díky cestování. A na tom se mu nezdálo nic podezřelého. Další rozhovor dvou mocných mužů přerušil výbuch. Joffrey v obavách o život věrného sluhy Kouassi-Ba odběhl do laboratoře a arcibiskup znechuceně opustil palác.
Angelika si oddechla, když zahlédla na manželově tváři úsměv. Vzácné křivule byly sice napadrť, ale černoch byl živ a zdráv. Rozpovídali se o návštěvě arcibiskupa, který Peyraca nepřímo vyzval, aby poněkud omezenému mnichu Bécherovi, jenž se rovněž zajímá o vědu, odhalil tajemství výroby zlata, jinak ho nechá upálit jako čaroděje. Rozhovor přerušily tisíce zvonů, které zvonily klekání. Manželé seděli u otevřeného okna a byli si tak blízcí, až to Angeliku dojalo. Se zavřenýma očima vychutnávala polibek na své šíji a cítila, že se blíží hodina její porážky.
Zlatý hlas království
Chodbou paláce se ozval hysterický ženský smích. Angelika zahlédla pootevřené dveře a opatrně nahlédla do pokoje. V křesle seděl Joffrey a před ním klečela v kaluži vody krásná žena. Byla to bývalá Peyracova milenka Carmencita, která více než před rokem odjela s manželem do Paříže, ale nyní se vrátila, protože nemohla bez Joffreye žít. Prázdný kyblík jasně dosvědčoval, k čemu byla použita voda určená k chlazení vína. Hrabě s úšklebkem doporučil Carmencitě, aby se uchýlila do kláštera, ale zhrzená milenka se mu pověsila kolem krku a zoufale ho začala vybízet k něžnostem. Angelika už nechtěla víc slyšet, utekla do svého pokoje a krátce na to zamířila do garonnského letohrádku, kde chtěla přijít na jiné myšlenky.
Dlouho seděla na terase a cítila se osaměle. V tom uslyšela pod okny zvuk kytary a krásný, sametově zabarvený mužský hlas, který ji zcela okouzlil. Angelika si byla jista, že je to Zlatý hlas království a rychle seběhla do zahrady. Muž měl na sobě černou masku a vlasy ukrýval pod černým šátkem, uvázaným po italsku kolem čela. Přisedla si k němu na lavici a se zavřenýma očima naslouchala starobylé kantiléně. Tón onoho hlasu ji naplňoval touhou, jakou v životě nepocítila. Zmítající se na vlnách vášně se oddala nekonečnému polibku, když tu se náhle roztřásla a ucouvla. Plná rozpaků se začala neznámému omlouvat a chtěla odejít. Když zpěvák znovu uchopil kytaru, pojala Angelika děsivé podezření: Zlatý hlas království je její manžel Joffrey de Peyrac! Hrabě se upřímně rozesmál, ale Angelika byla vzteky bez sebe. Bez rozloučení se otočila a odcházela ze zahrady. Joffrey ji požádal, aby tuhle historku nikomu nevyprávěla, protože kdyby se někdo dověděl, že opustil hosty a namaskoval se jen proto, aby ukradl polibek vlastní ženě, zesměšnil by se. Angelika se rozesmála a utekla do svého pokoje, kde tvrdě usnula.
Následující den se Angelika od sluhy dozvěděla, že hrabě odjel do Paříže, aby tam dohlédl na rekonstrukci svého honosného paláce. Volné dny trávila především nekonečnými projížďkami na koni a seznamováním se s okolní krajinou. Když se Joffrey po mnoha dnech vrátil, hleděla na něj s výrazem, který se blížil vytržení. Za dlouhé měsíce si na hraběte už natolik zvykla, že jí bylo bez něho smutno. Podle manželova posměšného pohledu usoudila, že si zapsal bod. V Paláci trubadúrské poezie se ten den shromáždila vybraná společnost, protože byl očekáván příjezd cizinců přinášejících novinky ze severního bojiště. Fronda ještě neskončila. Angelika přecházela od jedné skupinky ke druhé a poslouchala jejich povídání o králi a princi de Condé. Hlavou jí začaly plout vzdálené obrazy, znovu uviděla šlechtice držícího mezi prsty lahvičku s jedem. Joffrey zpozoroval, jak Angelika náhle pobledla a něžně k ní promluvil. Manželka ho však vůbec nevnímala a utekla ze sálu.
Když se Angelika probudila, spatřila u svého lůžka lékaře v černé pláštěnce, jenž se právě probíral lahvičkami ve svém kufru. Angelika si fascinovaně prohlížela rostlinky, nádobky plné travin i prášky nejrůznějších barev. Mezitím jí lékař připravil bylinkový nápoj, po němž téměř okamžitě usnula. Probudila se až druhý den v poledne a cítila se nádherně odpočatá. Joffrey ji zamyšleně pozoroval a otázal se, co ji tak příšerně vyděsilo. Angelika zatoužila se mu svěřit, ale cítila, že jakákoliv připomínka toho strašného tajemství s sebou nese nebezpečí. Nakonec nedokázala jeho vášnivému zájmu uniknout a celou historku o princi de Condé mu vypověděla. Joffrey náhle vstal, zamířil k závěsu a prudce ho roztáhl. Nikdo tam nebyl, ale hrabě si byl jist, že jejich rozhovor někdo vyslechl.
V následujících dnech se Angelika viděla s manželem jen zřídka a pokaždé v přítomnosti hostů. Kladla si otázku, zda v tom novém ochladnutí nehraje nějakou roli vášnivá Carmencita. Její úvahy přerušil nečekaný příjezd mnicha Béchera a arcibiskupova synovce rytíře de Germontaz. Joffrey představil oběma pánům svou manželku a společně zamířili k laboratoři. Mnichovi bylo proti mysli, aby se vědeckých pokusů zúčastnila žena, ale Peyrac trval na svém. Vysvětlil mnichovi, k čemu slouží nejrůznější nástroje, zkumavky i chemikálie nacházející se v jeho laboratoři a pak mu předvedl proces "výroby" stříbra. Angelika pozorovala svého manžela a srdce se jí sevřelo jakýmsi neznámým citem. Pochopila, že svého muže miluje a má o něho strach.
Dvůr lásky
V Angelice pořád zůstával jakýsi neklid, že se hrabě dal do spolku s ďáblem; jeho osoba byla ještě příliš zahalena tajemstvím. Angelika se rozhodla jednou provždy s těmito představami skončit a podívat se do horních pater paláce, jejichž návštěvu si dosud zakazovala. Došla až na práh tajemného pokoje, jehož dveře byly otevřeny. Joffrey upřel na Angeliku neproniknutelný pohled a otázal se, proč za ním přišla. Angelika sebrala veškerou odvahu a požádala manžela, zda by si nemohla prohlédnout dalekohledem hvězdy zářící na obloze. Joffrey, který jen stěží potlačoval svou touhu, jejímu přání nevyhověl. Chtěl ji nejdříve zasvětit do mnohem zázračnějšího světa: světa lásky. Angelika náhle pocítila zmatek; stále se vzpouzela jeho požadavku zmocnit se jí, spoutat ji. Odvrátila se a pomalu odcházela z pokoje. Vybavila si Joffreyův tvrdý pohled. Najednou dostala strach, že svým odmítáním ztratí manžela dřív, než ho vůbec získá. Role se obrátily.
O několik dní později se v Paláci trubadúrské poezie konal proslulý Dvůr lásky. V palácové galerii seděli nejslavnější languedočtí a gaskoňští šlechtici. Ochutnávali lahůdky z bohatě zdobených stolů a poslouchali přitom svého hostitele, citujícího moudrá slova z Le Chapelainova spisu Umění milovat. Všichni se skvěle bavili, veselili, navzájem se popichovali i zesměšňovali. Když večer pokročil, pozhasínali sluhové svíčky. Joffrey sáhl po kytaře a začal zpívat. Většina hostů vstala a šla se projít do zahrady. Angelika se cítila nesmírně osamělá. Město opanovala vášeň a mladá žena v rozpuku ženství k tomu nemohla zůstat lhostejná. V bílých šatech bloudila po paláci plném vzdechů. Po schodech scházel nejistým krokem rytíř de Germontaz. Než stačila Angelika couvnout, tlouštík ji pevně objal a přitiskl jí na ústa vlhké a mastné rty. Cítila, jak jí drsnýma rukama šátrá po živůtku a měla pocit, že ji po kůži leze slimák. Najednou se ozval hrozivý hlas hraběte de Peyrac, který vyzýval Germontaze na souboj. Rytíř byl unaven a bojoval s velkými obtížemi. V očích Joffreye de Peyrac nebylo slitování, Angelika v nich četla rozsudek smrti. Když se konečně vzpamatovala z hrůzného zážitku, uvědomila si, že ji manžel unáší v sedle koně do garonnského letohrádku, aby s ní prožil jejich první milostnou noc.
Po noci spalující vášně se zrodila nová Angelika, vyrovnaná a svobodná. Tváře jí zrůžověly, smích měl úplně jiný podtón. Každou noc ji Joffrey našel ještě žádostivější a zamilovanější. O týden později skončil Dvůr lásky a hosté se vydávali na cestu ke vzdáleným šlechtickým sídlům. Angelika posmutněla. Tušila, že se tyhle šťastné chvíle už v životě nebudou opakovat.
Narození Florimonda
Asi dva týdny po skončení Dvoru lásky se manželé vydali k dolu Salsigne, kde měl hrabě předvést mnichovi proces získávání zlata. Joffrey vypadal nezvykle ustaraně. Byl si jist, že hloupý mnich nic nepochopí a celou záležitost si vysvětlí podle svých naprosto falešných představ. Saský horník Fritz Hauer ukázal Bécherovi zlatonosnou rudu a začal ji tavit. Poté do hmoty přidal několik olověných ingotů. Tavenina měkla a kapalněla. Sas ji míchal dlouhým dřevěným kopistem tak dlouho, dokud nezískala zelenavý nádech. Poté se mistr sklonil ke dvířkům na opačné straně pece, vytáhl pískovcovou zátku a do připravených forem začal vytékat stříbrný proud. Mnich namítal, že nejde o nic jiného než olovo. Dělník uchopil ingot do vlhkých hadrů a přenesl ho k jakési malé peci. Cihly uvnitř pece byly vyrobeny ze zvířecích kostí a kolem se šířil nesnesitelný zápach. Bécher zbledl zděšením a začal drmolit modlitby. Jeden z dělníků házel do pece žhavé uhlí a druhý dmýchal měchem, až se olovo začalo v nádobě z kostního popela tavit. Pomocí kameninové trubičky pak dělník foukal studený vzduch na rudý povrch roztaveného olova, na němž se začala vytvářet zářivá skvrna. Mladíci odstranili veškeré uhlí zpod pece a vylučování pokračovalo samo od sebe: olovo vnikalo do popela, zatímco plocha kovu se zmenšovala, až z něj zbyla větší palačinka. Náhle se kov viditelně smrštil, ztuhl a ztemněl. Hauer uchopil tu "palačinku" do kleští, ochladil ji vodou a žlutou a zářivou ji podal pánovi. Když se kněz vzpamatoval z pohnutí, otázal se, zda může dostat malý vzorek výrobku, aby ho mohl předat arcibiskupovi. Peyrac mu daroval celý prut zlata a tím byla pro něj celá věc vyřízena.
Jednoho dne začala Angelika vášnivě toužit po dítěti. Týdny však ubíhaly a ona se začala bát, že je neplodná. Když na počátku zimy 1658 zjistila, že je těhotná, šťastně se rozplakala. Joffrey neskrýval své nadšení a pýchu. Dal vale společenskému životu a dělil svůj čas mezi práci a mladou manželku. Uvědomil si, že nikdy nemiloval žádnou ženu tak jako ji. Rodit odjela Angelika do zámečku, který měl hrabě v Béarnu na úpatí Pyrenejí. V sousedství žila vynikající porodní bába, jež se měla o nastávající maminku postarat. V dubnu roku 1659 se manželům narodil chlapeček a pojmenovali ho Florimond. V prvních dnech se Angelika na dítě hněvala za strach a bolest, které ji při porodu způsobilo. Pak ho ale vzala do náruče a i přes protesty porodní báby, že vysoce postavené dámy své děti nekojí, přiložila svého syna k prsu. Zatímco se všude s pohoršením mluvilo o šlechtičně, která se chová jako venkovanka, vtrhl do pokoje d'Andijos a oznamoval příjezd krále do Paláce trubadúrské poezie. Sotvaže hrabě odešel vydat rozkazy ohledně zítřejšího odjezdu, vstoupily Angelice do očí slzy. Byla ještě příliš slabá, než aby vydržela namáhavou cestu do Toulouse a přestála únavu královské návštěvy. Musela zůstat v Béarnu.
Když se hrabě po několika dnech vrátil z Toulouse do béarnského zámečku, vypravoval Angelice o velkolepé hostině a francouzském králi, který byl se slavností až příliš spokojen. Když prý jeden z dvořanů poznamenal, že se Peyracova hostina může rovnat slavnostem Fouquetovým, jeho Výsost se prý ohradila, že bude třeba tyhle lidi přiškrtit, neboť ho už unavuje vidět, jak ho vlastní poddaní ponižují svou pompou. Když Angelika zaslechla jméno Fouquet, přeběhl jí po zádech mráz. Vzpomněla si na skříňku s jedem a náhle si uvědomila, odkud jim hrozí nebezpečí. Sluha, kterého kdysi letmo a v polostínu zahlédla v pokoji prince de Condé, byl Clément Tonnel - muž, který pak několik let sloužil v Paláci trubadúrské poezie. Angelika si byla jistá, že je celé roky špehoval. Když pak za závěsem vyslechl hrozivé tajemství o skříňce s jedem, s nímž se Angelika jednoho večera svěřila svému manželovi, opustil palác a dal se do služby k Fouquetovi...
» Následuje kniha Královské slavnosti
Obsah knihy je vypracován podle:
Francouzská edice Angélique: L'Intégrale: Angélique : Mariage Toulousain, Tome 2 (2006)
České vydání u Fragmentu: Angelika : Toulouská svatba, 2. díl (2008)
Zkrácený děj knihy Toulouská svatba naleznete také v tomto starším vydání:
Československý spisovatel: Angelika, markýza andělů 1. díl (1991)
Použitá literatura:
- GOLON, Anne. Angelika: Toulouská svatba. 1. vyd. Praha: Fragment, 2008. ISBN 978-80-253-0636-9.
(Autor článku - Zatinka, vytvořeno dne 4.3. 2010)
