Angelika, 4. díl : Popravený u Notre-Dame

Podivná nabídka

Angelika čekala v paláci de Beauvais na králův příjezd do Paříže, aby si s ním promluvila o zatčení svého manžela. Majitelka paláce, paní de Beauvais, které se tajně říkalo Jednooká Katka, odvedla Angeliku do opuštěného pokojíku, kde jí jménem jistého bohatého šlechtice nabídla zámek se služebnictvem a sto tisíci renty. Angelika rozhodně neměla v úmyslu stát se něčí milenkou výměnou za přepych a bohatství a nabídku stařeny rázně odmítla. Paní de Beauvais však Angeliku ujistila, že klidně může žít jako jeptiška. Žádá se od ní pouze to, aby od této chvíle myslela už jen na své toalety, šperky a zábavu. Aby zapomněla na Joffreye.

Angelika navštívila Desgreze a konečně mu prozradila tajemství skříňky s jedem. Desgrez tušil, že celá záležitost má něco společného s Fouquetem a Condém, ale nedávno objevil ještě další vysoce postavenou osobu, která přísahala, že Angeliku a Peyraka zničí: králova bratra. Angelika nevěřila vlastním uším, ale Desgrez ji ujistil, že právě on na ni nastražil past v Louvru a pokusil se ji zavraždit. Desgrez se zamyslel a pak celou záležitost shrnul: mladá Angelika de Sancé je v podezření, že zná nebezpečné tajemství. Condé pověří sluhu Tonnela, aby ji špehoval. Když se Tonnel dobere jistoty, že právě ona ukradla skříňku s jedem a její manžel o celé záležitosti ví, jde za Fouquetem a nechá si tu informaci zaplatit zlatem. Všichni, kdo žijí na účet správce, se v tichosti spojí proti toulouskému šlechtici, který se jednoho dne může objevit před králem a prozradit mu strašlivé tajemství o plánované vraždě krále, jeho bratra i kardinála Mazarina. Stupidní spory toulouského arcibiskupa se spiklencům znamenitě hodí. Mohou zatknout muže, který by je mohl kompromitovat, pod záminkou, že je čaroděj. Zatáhnou do toho i krále a vzbudí v něm žárlivost na onoho příliš bohatého šlechtice. Za hrabětem se zavřou dveře Bastily a všichni si mohou v klidu oddechnout...

Angeliku napadlo povědět o celé záležitosti králi a jeho bratrovi - vždyť oběťmi toho spiknutí se přece měli stát oni - ale Desgrez ji varoval před intrikami vznešených. Byl si jist, že králova bratra nezajímá, že ho kdysi pan Fouquet chtěl připravit o život. Nyní ho ministr zahrnuje zlatem a shání mu milence. Malou Výsost nikdy nikdo nerozmazloval, proto se třese strachy, aby jeho ochránce nebyl zkompromitován. Celý případ by byl báječně vyřešen, kdyby do toho nezasáhla Angelika. Místo aby se po zatčení Joffreye taktně rozplynula jako dým, má tolik drzosti, že chce vymáhat spravedlnost. Takže se ji dvakrát pokusili zabít a když se jim to nepodařilo, Fouquet jí nabídl blahobyt výměnou za mlčení.

Audience u krále

Angeliku již nebavilo poslouchat Hortenziino věčné láteření. Rozhodla se počkat na příjezd markýze d´Andijos, který odjel do Toulouse pro peníze, a pak se ihned odstěhovat i se synem Florimondem do nějakého skromného hostince. Jaké bylo její zklamání, když se dozvěděla, že v Toulouse byl jejich veškerý majetek zabaven a zůstalo jí pouhých tisíc liber vypůjčených od toulouského farmáře. Druhý den navštívila slečnu de Montpensier, aby zjistila novinky o případu svého manžela. Slečna jí sdělila, že Peyrac byl předán světskému soudu a výsledek bude záležet výhradně na porotcích, které bude vybírat král. Také jí domluvila s panovníkem schůzku. O dvě hodiny později stála Angelika před králem a divoce jí tlouklo srdce. Marně se mu snažila vysvětlit, že její manžel není žádný čaroděj, že zlato vydobývá z rudy a nikdy proti Jeho Veličenstvu neintrikoval. Král nechtěl nic slyšet; chápal Joffreye jako svého soka, který chtěl vybudovat stát ve státě. Zlostí bez sebe přistoupil k Angelice, bolestivě ji uchopil za paži a vyprovodil ji z místnosti.

Angelika vyběhla do patra k princezně Henriettě Anglické, kde se hrály karty o značné částky. Ponořila se do hry, aby si vydělala trochu peněz, které hodlala použít k podplacení soudce. Po chvíli se do hry zapojil markýz de Vardes. Varoval Angeliku, že jí kdosi ukládá o život a musí neprodleně opustit Louvre. Angeliky se zmocnila panika. Odhodila karty, vsypala vyhrané zlaťáky do měšce a opustila místnost. Snažila se nemít strach, ale v každém výklenku tušila podezřelý stín. Když se blížila k ohybu chodby, byla úplně ochromená neovladatelným strachem. Jsou tam, pochopila.

V temných chodbách Louvru

Pronásledovali ji tři muži. Běžela prázdnou chodbou paláce, co jí síly stačily. V tom zahlédla pootevřené dveře a vklouzla do místnosti. Přitiskla si ruku na prsa a vydýchávala se. Když Vznešená slečna zvala Angeliku do Louvru, samozřejmě netušila, jakému nebezpečí ji tu vystavuje. Ani sám král, tím si byla jistá, nemá ponětí, co se v jeho paláci odehrává. Jenže v Louvru skrytě vládl pan Fouquet. Správce financí se obává, že Angeličino tajemství udělá přítrž jeho neuvěřitelnému bohatství a tak upozornil svou oddanou duši, Filipa Orleánského, že Angelika musí zmizet. Mrtví nemluví.

Otevřela se tajná dvířka a v nich se objevili její pronásledovatelé - králův bratr, rytíř de Lorraine a Clement Tonnel. Mladý princ vytáhl z nočního stolku lahvičku s jedem. Angelika se snažila přesvědčit Filipa, aby na svůj záměr rezignoval. Snad by se jí to podařilo, nebýt Lorraina, který prince ochraňoval před Angeličinou zhoubnou mocí. Měla si zvolit způsob smrti. Hraběnka pohlédla na zbraně: pistole nebo meč znamenají jistou smrt, ale možná by mohla uniknout jedu. Už víc než rok si každé ráno bere malou dávku jedu, kterou pro ni připravoval Joffrey. Když zvedala lahvičku ke rtům, všimla si, že se na dně vytvořila usazenina. Dala si pozor, aby tekutinou nemíchala a napila se. Přehnaně slábnoucím hlasem požádala své vrahy, aby ji nechali o samotě. Jakmile muži odešli, vrhla se k oknu a skočila na dvůr plný harampádí.

Otevřela jakási dvířka a opět se ocitla v temných uličkách Louvru. V tu chvíli jí povolily nervy a ona s děsem vykřikla, neboť na druhém konci chodby zahlédla rytíře de Lorraine a králova bratra s mečem v ruce. Angelika vtrhla do salonu a prosila Henriettu Anglickou o pomoc. Všichni hráči vyskočili a ohromeně pozorovali rozcuchanou a promočenou ženu v zablácených šatech, která se zhroutila uprostřed místnosti. Filip Orleánský přesvědčoval společnost, že Angelika zešílela a je posedlá ďáblem. Poté všechny vyzval, aby opustili místnost. Angelika se schovala za křeslo a jen tak tak se vyhnula ráně mečem, kterým ji chtěl zasáhnout rytíř de Lorraine. Druhou ranou ji sekl do ramene. Dveře sousedního salonu se otevřely a dovnitř vtrhli Lauzun a d´Andijos. Schovali se za závěs a nyní už o strašlivých úmyslech králova bratra a jeho milence nepochybovali. D´Andijos chytil Angeliku za ruku a dali se na bezhlavý útěk. Ale Angelika už nemohla. Ukrutně ji bolel kotník a pálilo rameno. Když míjeli jedno z velkých schodišť vedoucích do zahrad, vtáhli ji do úkrytu italští herci. Polomrtvou ženu pak předali malíři Van Osselovi, který ji ošetřil a obvázal.

Když se hraběnka probrala z mdlob, stál u jejího lůžka bratr Gontran, který se u Holanďana učil malířskému řemeslu. Angelika ho poprosila, aby ji doprovodil do hospody U Tří holí, kam chodívá Desgrez. Advokát si oddechl, když viděl Angeliku živou. Gontran jim poradil, aby zašli do Templu za jejich bratrem Raymondem, který je zpovědníkem mnoha vysoce postavených osob u dvora. Dříve než tak učinili, vydali se k lazebníkovi, který Angelice ošetřil rány a dopřál jí horkou lázeň.

Ve stínu Templu

Desgrez pověděl Raymondovi, že hrabě de Peyrac se stal obětí jakéhosi dvorského spiknutí, o němž ani sám král neví, a které řídí jedná mocná osobnost. Jezuita přiznal, že už je o celé záležitosti informován. Desgrez zdůraznil, že nejrůznější intervence, které Angelika podnikla u dvora, pohnuly panovníkovým svědomím a zřejmě dojde k procesu. Raymond přislíbil, že navštíví některé vlivné osoby, a bude sestru o svých pochůzkách informovat. A protože Angeličin život visel neustále na vlásku, zařídil jí ubytování v klášteře, kde se nikdo neopováží dopustit se zločinu.

Hortenzie přijala sestru a advokáta s výrazem upřímné nenávisti. Angelika si rychle sbalila věci a přestěhovala se do skromně zařízeného bytu vdovy Cordeauové. Další dny se těšila z příjemného postavení mladé matky, která nemá jiné starosti, než pečovat o své dítě. Když se jednoho dne vracela s Florimondem z procházky, potkala sousedku z vedlejšího pokoje. Byla to Francoise d´Aubigné, krásná a urozená žena, která se kdysi provdala za neurozeného a zmrzačeného básníka Scarrona, jenž nedávno zemřel. Vdova jí prozradila, že je úplně na dně a hrozí jí, že ji věřitelé nechají vyhodit na ulici. Doufá, že získá od krále rentu, kterou Jeho Veličenstvo platilo jejímu manželovi, básníku Scarronovi. Jejich rozhovor přerušila návštěva Kouassi-Ba, na kterého Angelika dočista zapomněla. Byl promočený a hladový, neboť se ho v Louvru také pokusili zabít. Angelika mu s lítostí oznámila, že už nemá dost peněz, aby ho mohla živit. Maur navrhnul, aby ho prodala. Tím získá haldu peněz a bude moci vysvobodit Joffreye z vězení. Angelika si uvědomila, že má černoch pravdu a prodala ho hraběnce de Soissons, která po něm už delší čas bažila. V dalších dnech se Angelika setkala s Desgrezem a Raymondem, kteří jí oznámili, že proti Peyrakovi bude veden civilní, nikoliv církevní soud. Od rána koloval po Paříži jeden z pamfletů, který napsal slavný básník Claude le Petit. Co nejurážlivějšími výrazy představoval Joffreye jako Velkého Kulhavce, Vlasatce, Velkého Smilníka z Languedoku. Jedna ze slok kupletu končila slovy:

A jeho krásná žena dozajista
nechá ho zavřít v temná místa,
aby pak v Louvru vesele
vymetala cizí postele...

Angelika příšerně zbledla a třásla se vzteky. Nechápala, proč ten pisálek už dávno nesedí ve vězení. Desgrez jí vysvětlil, že Básník Špína je oko Paříže. Vidí všechno, ví všechno, ale nikdo ho nikdy nedopadne. Ani on sám ho v životě neviděl. Je silný právě tím, že nikdy nelže a jen velice zřídka se mýlí. Angelika už už otevírala ústa k protestu, pak si ale vzpomněla na markýze de Vardes a hořce spolkla vztek i stud.

Rok pomalu končil a osud Joffreye de Peyrac stále nebyl vyřešen. Jednoho rána přišel Desgrez do Templu a sdělil Angelice pár podrobností o jmenování porotců. Zdá se, že byli vybíráni podle své oddanosti králi. Zároveň byli pečlivě odstraněni ti, kteří sice králi oddáni jsou, ale ví se o nich, že mají dost odvahy, aby se dokázali královskému nátlaku vzepřít. Jedním z porotců má být její švagr Fallot de Sancé, pro kterého bude obtížné rozhodnout se mezi rodinnými svazky a věrností králi. Kromě jiných bude u procesu tajemník justiční rady Bourié, který má mezi lidmi od soudu pověst oficiálního padělatele. Advokátem hraběte de Peyrac byl jmenován Desgrez. Soudci mu předali část spisů a dostal povolení navštívit vězně. Když to Angelika slyšela, vrhla se Desgrezovi kolem krku a upřímně ho políbila. Advokát vyjmenoval zločiny, z nichž byl hrabě obviněn. Za nejzávažnější považoval protokol z vymítání ďábla, kterému byl Joffrey podroben podle oficiálního rituálu církevního soudu v Římě. Tři kněží, mezi nimi Conan Bécher, tvrdí, že během zkoušky dotekem razidla slyšeli výkřiky vskutku pekelné, zatímco normální člověk by onen nástroj vůbec nepocítil. Desgrez tušil, že v tom bude nějaký podvod, a doufal, že mu ho Peyrac pomůže odhalit.

U Peyraca v Bastile

Joffrey de Peyrac souhlasil s tím, aby ho při procesu zastupoval Desgrez. Prozradil mu, že razidlo bylo duté a obsahovalo dlouhou jehlu, kterou mu vráželi do těla. Raymond upozornil Desgreze, že v celé Francii existuje pouze jediný člověk, který je papežem zmocněn rozhodovat o tom, je-li někdo posedlý ďáblem či nikoliv: reverend Kiher, hlavní francouzský exorcista a člen jezuitského řádu. Toho je potřeba naklonit na svou stranu. O Štědrém večeru seděla Angelika ve svém pokoji, když tu na dveře zaklepal Raymond. Přišel se rozloučit, protože odjížděl do Říma zabránit roztržce mezi francouzskou církví a papežem. Dal Angelice trochu peněz a řekl jí, že Peyraka převezli do vězení v Justičním paláci, což znamená, že bude brzy postaven před soud. Desgrez prý chce využít zmatku při střídání stráží a proniknout s otcem Kiherem k vězni.

Téměř týden nedostala Angelika od Desgreze žádnou zprávu, a protože už byla téměř šílená netrpělivostí, vydala se za ním do jeho bytu. Otevřela jí polonahá dívka, kterou Desgrez rychle vystrčil ze dveří a pak usadil Angeliku na dřevěnou bednu. Právě dokončil svou obhajovací řeč, kterou přednese při procesu 20. ledna 1661. Angelika chtěla být stůj co stůj při tom. Když slíbila Desgrezovi, že bude ten nejtišší divák, svolil, aby se převlečená za jeptišku procesu zúčastnila.

Na schodech Justičního paláce

V soudní síni se rozhostilo hrobové ticho. Angelika spatřila Joffreye, který se opíral o berle a kulhal daleko víc než dříve. Byl neuvěřitelně hubený a bledý jako mrtvola. Hlavní žalobce Denis Talon předstoupil před diváky a přečetl obžalovací spis. Předseda soudu Masseneau se zeptal Peyraka, zda skutečně vyráběl jedy a protijedy. Joffrey nepopíral, že občas vyráběl chemické látky, které mohly být nebezpečné, ale rozhodně tak nečinil proto, aby někomu škodil. Poté přišly na řadu otázky ohledně magie, alchymie a výroby zlata. Joffrey mírně rozhořčeným hlasem vysvětlil soudu, že žádné zlato nevyrábí, ale těží ho ze zlatonosných hornin. Dokonce se nabídl, že všem přítomným tento postup ukáže.

Předseda soudu požádal pana Delmase o pokračování ve výslechu obžalovaného. Delmase zajímaly především tzv. školy lásky, které Peyrac pořádal ve svém zámku v Toulouse. Spolu s ostatními soudci kladl obžalovanému řadu pošetilých otázek, nezdráhal se dokonce hovořit o počtu jeho milenek a milostné výdrži. Hrabě odpovídal na podobné výplody buď pohrdavě, nebo s ironickým úsměvem. Zároveň dodal, že žádá pomlouvače z Toulouse, aby dokázali, že byl od své svatby milencem nějaké jiné ženy než své vlastní. Masseneau dal Bouriéovi znamení, aby přešel k dalšímu bodu obžaloby, ale ten nebyl schopen smířit se s tím, že soud systematicky odmítá všechny důkazy, které tak pečlivě zfalšoval, a nehodlal ustoupit...

Angelika na chvíli zavřela oči, aby si odpočinula. Když je znovu otevřela, měla pocit, že se jí zdá zlý sen: u řečnického pultu stál mnich Bécher. Popisoval Joffreye jako velikého mága, který před jeho zraky vyrobil více než dvoulibrový ingot čistého zlata, které odolalo třiatřiceti zaříkáváním. Dále tvrdil, že na vlastní oči viděl skřítky, víly a draky vycházející z jeho laboratoře a je prý přesvědčen, že Peyrac umí stvořit Život a chce se rovnat samotnému Stvořiteli. Masseneau poslouchal Bécherovy bláboly s výrazem upřímného pobavení a Angelika najednou pocítila vůči tomuto soudci nečekané sympatie. Bourié zářil zlomyslnou radostí a ptal se Joffreye, co může říci k takovým obviněním. Hrabě pokrčil rameny a unaveným hlasem nazval Béchera šílencem.

Šílená Carmencita de Mérécourt

Masseneau předložil hraběti listinu, na níž byla vypsána všechna kacířská a alchymistická díla, nacházející se v Peyrakově knihovně. Joffrey bez okolků přiznal vlastnictví těchto knih a vyjmenoval i důvody, které ho vedly ke čtení zakázaných děl. Tímto byl uzavřen výslech obžalovaného a na řadu přišli svědkové obžaloby. Masseneau oslovil jednu z jeptišek a otázal se jí, zda poznává v obžalovaném muže, který ji uvrhl do satanského vytržení. Bývalá Peyrakova milenka, Carmencita de Mérécourt, přisvědčila. Masseneau požádal o výpověď i představenou kláštera, ta ale k velkému zklamání obecenstva požádala o výslech v soukromí. Předseda její žádosti vyhověl a soud se vzdálil. Joffrey se posadil na lavici, aby si na chvíli odpočinul. Až dosud projevoval nadlidskou odvahu, ale nyní se mu obličej stáhl bolestí.

Carmencita se najednou proměnila v ďábelské zjevení. Zuby jí cvakaly, oči vystoupily z důlků a na rtech se objevila pěna. Desgrez vztekle vyskočil, neboť odhalil starý trik s mýdlovými bublinami. Stráže ho vyvedly ze sálu a publikum dál sledovalo děsivé divadlo. Španělka si rvala vlasy, pak se vrhla na zem a svíjela se jako had. Pak odhodila šaty a vystavila své nahé tělo všem na odiv. Jakýsi ctihodný soudce strhl vlastní talár a hodil ho ženě přes hlavu. Jeptišky ji svázaly provazy a vyvedly ze sálu. Joffrey se rozesmál na celé kolo. Pobouřený dav se okamžitě vrhnul k ďáblovi a kdyby stráže včas nezasáhly, jistě by Joffreye roztrhal na kusy. Angelika opustila se svou průvodkyní sál a vydala se hledat Desgreze. Našly ho v malé hospůdce, v níž se nemluvilo o ničem jiném, než o šílené komediantce. Desgrez byl velmi nervózní, že se ještě neobjevil otec Kiher.

Odsouzení nevinných

Odpoledne se dostali ke slovu svědkové obhajoby. V síni se objevil mladík, který se představil jako Robert Davesne a podal předsedovi malý předmět. Když viděl jeho překvapený výraz, dodal, že je učněm u zámečníka a dostal za úkol vyrobit stejnou vyskakovací jehlu, jakou si u něho objednal mnich Bécher. Předseda požádal Desgreze o vysvětlení a ten mu ochotně povyprávěl o průběhu exorcismu, jemuž byl Peyrac podroben v Bastile. Předseda však svědectví odmítl, protože chlapec nefiguroval v seznamu svědků a nedosáhl plnoletosti.

Do síně vstoupili další svědkové, Fritz Hauer a černoch Kouassi-Ba, kteří měli za úkol předvést názornou ukázku "výroby" zlata. Joffrey ustoupil opodál, aby ho porotci nepodezřívali, že snad vyslovil nějaké zaklínadlo. Bécher pozorně sledoval celý proces a neustále zdůrazňoval, že se jedná o dílo Satanovo. Když byla ukázka u konce, soudci se k sobě naklonili a radili se, má-li proces pokračovat nebo být odložen na zítřek. I když byli všichni unavení, nechtělo se nikomu odejít. Masseneau vyzval Desgreze, aby přečetl svou obhajovací řeč. Mladíkův hlas byl jasný a pevný. Označil hraběte za významného vědce, který předhonil své století. Vyprávěl porotcům o jeho dětství, kdy byl vzbouřenci vyhozen z okna hradu a těžce zraněn. Chodit se naučil až ve dvanácti letech, v šestnácti pak odplul poznávat cizí země. Osvojil si neznámé filozofie, seznámil se s nejrůznějšími živočichy a rostlinami. Vyzdvihl jeho pěvecké nadání, které zdokonaloval studiem u italských mistrů a nebál se zdůraznit, že hrabě miluje ženy a opěvuje lásku.

Pak Desgrez přečetl zprávu soudního lékaře, který potvrdil, že vězňovo tělo bylo pokryto zanícenými rankami, pocházejícími od hlubokých vpichů jehlou při exorcismu. V nastalém tichu vytáhl Desgrez další list a přečetl prohlášení reverenda Kihera, který na těle obžalovaného neshledal žádné známky posedlosti ďáblem. V tom vyskočil soudce Bourié a žádal předvedení otce Kihera, aby dosvědčil pravdivost onoho prohlášení. Do síně náhle vstoupil poručík a oznámil porotě, že ráno byla v Seině nalezena mrtvola otce Kihera. Masseneau musel dokument prohlásit za neprůkazný a vyzval ostatní soudce, aby se poradili o rozsudku.

Masseneau přečetl třesoucím se hlasem rozsudek, v němž byl Joffrey uznán vinným ze zločinu únosu, posedlosti, bezbožnosti, magie a čarodějnictví, za něž bude podroben útrpnému právu a následně upálen na náměstí Greve. Fritz Hauer byl odsouzen k trestu oběšením a Kouassi-Ba k doživotním galejím. Joffrey se zapotácel, zvedl k soudu bledý obličej a zvolal: "Jsem nevinný!" Pak se obrátil k Masseneauovi a vyslovil mu dík za snahu o spravedlnost, kterou se snažil prosadit v tomto procesu. Předseda si zakryl oči rukou a vykřikl v languedockém nářečí, takže mu rozuměli pouze Angelika a odsouzený: "Sbohem, bratře z mého kraje!"

Angelika se vydala za katem Aubinem. Mistrova žena ji pozvala do svého příbytku a usadila ji na lavici. Krátce na to přišel kněz, který byl určen k zítřejší popravě Joffreye de Peyrac. Přinesl katovi dopis od policie a zároveň ho chtěl požádat, aby směl za hrabětem zajít. Katova žena přiznala, že se její muž kvůli té popravě velmi trápí, poněvadž je přesvědčen o Peyrakově nevině. Dokonce dal za něho sloužit několik mší. Po chvíli vešel do místnosti mistr Aubin a hodil na stůl několik drobností, mezi nimiž Angelika poznala i manželovu tabatěrku. Rychle ji sebrala a přitiskla na prsa, ale kat jí nevzrušeně rozevřel pěst a vzal si tabatěrku zpátky. Angelika se na muže rozkřikla, ale vzápětí toho litovala. Vynadala katovi a teď odmítne žádost, s níž k němu přišla! Mlčky podala Aubinovi váček se zlaťáky. Mistr přepočítal peníze a ujistil Angeliku, že Peyraka před upálením uškrtí. Hraběnka vyšla ven. Zvedal se jí žaludek. Abbé ji dohonil a snažil se jí chlácholit. Angelika požádala kněze, aby vyřídil jejímu manželovi, že ho miluje a zeptal se ho na jméno jejich nenarozeného dítěte.

Na náměstí Greve

Když ráno dorazila na náměstí Greve, spatřila mrtvolu Fritze Hauera, kterého popravili už v noci. Začínal se scházet početný dav a tlačil se kolem šibenice. Angelika poslouchala posměvačné poznámky a najednou si uvědomila, že zapomněla na "veřejné pokání" před Notre-Dame. Utíkala, co jí síly stačily, aby naposledy spatřila svého manžela. Odsouzenec měl jednu ruku ovinutou kolem ramen kata a druhou kolem zpovědníka. Ti dva ho vlastně nesli, protože hrabě měl bezvládné nohy. Hlava s černými vlasy mu padala dopředu. Písař přečetl rozsudek a Conan Bécher začal recitovat slova veřejného pokání. Dav byl netrpělivý a čekal, kdy se ozve hlas odsouzence. Joffrey sebral poslední síly a v chladném vzduchu se rozlehl hluboký, zvučný a neobyčejně krásný hlas toulouského šlechtice. V languedockém nářečí zpíval béarnský refrén, kterému rozuměla pouze Angelika. Bécher zvedl svůj krucifix a udeřil jím odsouzence přes ústa. Joffrey se napřímil a zřetelně zvolal: "Conane Béchere, do měsíce a do dne se spolu setkáme před božím soudem!" Dav se zachvěl hrůzou. Když se Angelika vzpamatovala, utíkala na náměstí Greve, kde se měl odehrávat zbytek popravy. Z hranice vyšlehl obrovský plamen a pomalu stravoval tělo odsouzence. Angelika omdlela.

Probudila se až v uzenářově domku. Vydala se opět na náměstí, kde spatřila mistra Aubina. Vracel jí váček s penězi a omlouval se, že nemohl jejího muže uškrtit, neboť někdo udělal na provaze uzel. Potom k ní přistoupil kněz a pověděl jí o posledních přáních jejího manžela. Pokud se mu narodí syn, přeje si, aby se jmenoval Cantor.

Na cestě do Templu začala Angelika rodit. Nechala se odvézt do nemocnice, kde přivedla na svět syna. Jeptišky se skláněly nad rodičkami a podávaly jim nápoj na posilnění. Angelika myslela jen na to, jak přežít v tomhle shluku nemocí a výkalů. Tvrdě pro sebe vyžadovala nejlepší přikrývky, odmítala se dělit o lůžko a brala si z podnosu dvě porce namísto jedné. Když po čtyřech dnech opustila nemocnici, připadal jí vzduch pařížských ulic čistý a voňavý. Ještě několik dní žila s oběma dětmi v Templu, ale pak jí správce pevnosti požádal, aby svůj příbytek opustila. Angelika sbalila všechny věci a vydala se s dětmi k sestře. Hortenzie ječela a dupala zlostně nohama, nemohla sestru vystát. Angelika svěřila děti chůvě Barboře, zabouchla za sebou dveře a vnořila se do Paříže.

Hřbitov Neviňátek

Angelika oknem pozorovala mnicha Béchera a byla rozhodnutá sprovodit toho hlupáka ze světa. Vtom se před ní objevil trpaslík Barcarol, patřící k pařížskému podsvětí, a nabídl jí pomoc svých kamarádů. Kráčeli zvolna ke hřbitovu Neviňátek a připojovaly se k nim další postavy - žebráci, stařeny, slepci a mrzáci, bandité převlečení za policisty. Když došli až ke hřbitovu, dostala Angelika strach, že přišla o zdravý rozum. Kolem hrobů se kupily tisíce lidských koster a panoval tu nesnesitelný puch tlejících těl. Barcarol představil Angelice nejvýznamnější postavy pařížského podsvětí, mezi nimiž nechyběl Dřevěnej zadek, Velký Korzár či Egypťan Rodogone. Egypťan objal Angeliku kolem pasu, rozmáchlým gestem hodil do kotlíku měšec a prohlásil, že si bere tuto ženu za markýzu. Svalnatý muž s poďobaným obličejem, jenž si nechal říkat Rošťák, jeho požadavek zamítl a hodil do kotlíku mnohem větší sumu peněz. Oba bandité se pustili do rvačky a mlátili se hlava nehlava. Po lítém boji se vítězem stal Rošťák. Angelika chtěla utéct, ale Rošťákovy paže ji stáhly zpět. Chvíli se bránila, avšak nakonec ztratila vědomí.

Probudila se ve věži Nesle. Rošťák na ni promluvil v poitevanském nářečí a strhl si masku, kterou měl na tváři. Angelika nedokázala ovládnout nervózní výkřik, když spatřila obličej svého dávného přítele Nicolase Merlota. Stal se z něho hrozivý vůdce banditů, ničema, který raději bere jiným, než by se živil poctivou prací. Angelika se rázně posadila a vyžádala si od něho jídlo. Zmožená únavou stačila ještě Nicolase požádat, aby jí pomohl pomstít Joffreyovu smrt a pak usnula. Když se probudila, byla ve věži sama. Po tmavém schodišti sestoupila do místnosti plné nejroztodivnější chásky. Všechny oči se k ní obrátily a v tulácké společnosti se rozhostilo nenadálé ticho. Dřevěnej zadek ji pozval dál a nabídl jí pohár vína. Když mu konečně prozradila své jméno, bandité propukli v hurónský smích. Začali ji říkat Markýza andělů.

Do měsíce a do dne

V noci bandité odvedli Angeliku na jakési náměstíčko a schovali se za roh domu. O chvíli později uviděli dva mnichy. V jednom z nich poznala Angelika mnicha Béchera. Když muži došli až k vratům, kde se ukrývali bandité, druhý mnich náhle zmizel. Bécher se vyděšeně rozhlížel kolem. Ze stínu vystoupil Barcarol a hrbáč s příšerně křivýma nohama. Mnich padl na kolena, oči mu lezly z důlků a v křeči nepopsatelné hrůzy mu cvakaly zuby. Mezi jednotlivými vzlyky prosil Peyraka o slitování. To jméno proniklo Angelice do srdce jako rána dýkou a začala nepříčetně křičet, aby mnicha zabili. Vtom se však v uličce rozhostilo tíživé ticho. Mnich zemřel hrůzou dřív, než se ho bandité stačili dotknout. Když druhý den ráno našli Pařížané mrtvé tělo Béchera beze stopy zranění, vzpomněli si na slova čaroděje upáleného na náměstí Gréve. Nahlédli do kalendáře a zjistili, že měsíc právě uplynul.

V hospodě se Angelika opila tak, že se jí obrátil žaludek. Jak hluboko klesla! Nicolas ji odnesl do věže Nesle a vítězoslavně prohlásil, že je konečně jeho. Angelika ho sjela pohledem. Stále nechápala, že podle nepsaných zákonů party nemá právo Nicolase odmítat a musí mu být po vůli. V opačném případě zemře. Zpočátku se Angelice snažil domluvit po dobrém, ale její zatvrzelost ho dováděla k nepříčetnosti. Angelika se opírala o ledové mříže střílny a zmocnila se jí únava. Nemá už jméno, tituly, nic. Přátelé ji opustili a jejím domovem je teď podsvětí. Najednou rezignovala, začala si rozepínat šaty a zcela se Nicolasovi odevzdala. Ráno se jí Nicolas omlouval za svou surovost a prosil ji o odpuštění. Nabízel jí prsten, šaty i jídlo, ale Angelika si vyžádala sud horké vody na umytí. Když odešel, zachumlala se do hadrů a snažila se ještě usnout. Byla unavená, celé tělo ji bolelo, ale přesto se cítila dobře...

» Následuje kniha Světla a stíny Paříže