3. Robert Hossein na vrcholu popularity

Počátkem 60. let už Hossein nemusel nikomu nic dokazovat. Jeho výkony na jevišti, před kamerou a někdy i za ní byly obdivuhodné a zařadil se mezi stálice francouzského filmu a divadla. Jen několik týdnů po skončení natáčení dramatu Le Monte-charge (Zátah v Paříži, 1961) se pustil do realizace svého dalšího projektu Le Jeu de la vérité (Hra na pravdu, 1961), v němž si skupina hostů jedné párty krátí dlouhou chvíli hrou na pravdu. Atmosféra však začíná houstnout a muž, který se pokusil vydírat ostatní hosty, je zavražděn. Ve dveřích se nečekaně objeví policejní inspektor a ihned se ujímá vyšetřování. Hra na pravdu teprve začíná... Detektivní příběh byl v roce 1967 uveden pod názvem La Moitié du plaisir také na scéně Théatre des Variétés.

V únoru roku 1962 přijal Hossein nabídku přítele Rogera Vadima na účinkování v jeho psychologickém dramatu Le Repos du guerrier (Odpočinek válečníka, nebo také Láska na polštáři), v nimž si zahrál po boku bývalé Vadimovy manželky Brigitte Bardot. Ta ve filmu ztělesnila bohatou měšťanskou dívku Genevieve, která odjíždí do Lyonu vyřídit nějaké formality ohledně dědictví. V hotelu omylem vstoupí do cizího pokoje, kde se právě pokouší o sebevraždu spisovatel Renaud. Genevieve si muže nastěhuje do bytu, zruší svatbu se svým upjatým snoubencem Pierrem a zcela se oddává nekonečnému milování s novým přítelem. Přestože má Renaud krásnou milenku, domov, peníze i svobodu, utápí své deprese v alkoholu a neváhá Genevieve emocionálně ponižovat...

Po dalším Vadimově snímku, válečném dramatu Le Vice et la vertu (Neřest a ctnost, 1963), kde si Hossein zahrál po boku vycházející hvězdy Catherine Deneuve nacistického plukovníka Schörndorfa, se objevil v kriminálním filmu Le Meurtrier (Vrah, 1963), natočeném podle předlohy americké spisovatelky Patricie Highsmith, kde ztvárnil policejního inspektora hledajícího souvislost mezi vraždami dvou mladých žen. Do hlavní role byla obsazena bývalá Hosseinova manželka Marina Vlady a je možné, že právě díky této populární dvojici se film držel dva týdny na první příčce v návštěvnosti pařížských kin.

V květnu roku 1963 se Robert Hossein stal členem poroty 16. Mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Sotva se vrátil do Paříže, odcestoval do Provence, aby ztvárnil uprchlého vězně v nové kriminálce Juliena Duviviera Chair de poule (Husí kůže, 1963), která patří k nejlepším zástupcům žánru Film noir. Následně se přesunul do Nice, kde se vrhnul do realizace svého osmého filmu La Mort d'un tueur (Smrt zabijáka, 1963), v němž si kromě jeho přátel Jeana Lefebvra a Roberta Dalbana zahrála i jeho nová láska Marie-France Pisier. Hlavní roli propuštěného trestance Massy, jehož milovaná sestra Maria žije s mužem, který má být zodpovědný za jeho odsouzení, ztělesnil tradičně sám Robert Hossein. Po vcelku nevydařeném špionážním filmu Banco à Bangkok pour OSS 117 (Tajný agent v Bangkoku, 1964), který se nápadně podobá první bondovce Dr. No, stihl ještě natočit svůj devátý snímek Les Yeux cernés (Kruhy pod očima, 1964) a pak už přišla role, která Hosseinovi nadlouho změnila život - Joffrey de Peyrac v pětidílné sérii filmů o Angelice.

Natáčení filmů, inspirovaných románem francouzské spisovatelky Anne Golon, začalo na jaře roku 1964 a trvalo dalších pět let. Robert Hossein dlouho váhal, zda roli toulouského hraběte de Peyrac přijme, protože se nepovažoval za svůdce žen. Po přečtení literární předlohy si však uvědomil, že jeho úkolem bude ztvárnit kulhavého muže, který děsí své okolí zjizveným obličejem a je považován za čaroděje. Mezi Hosseinem a producentem Francisem Cosnem proběhlo dlouhé vyjednávání, jehož výsledkem byl podpis smlouvy a částečná úprava Peyracova zevnějšku tak, aby byl pro publikum co nejpřitažlivější. Do role nezkrotné Angeliky de Sancé, která se do tajemného hraběte vášnivě zamiluje, byla po dlouhých peripetiích vybrána známá herečka Michèle Mercier. V dalších úlohách se objevila řada talentovaných a sympatických herců, jakými byli třeba Jean Rochefort, Giuliano Gemma, Claude Giraud nebo Jacques Toja. První snímek Angélique marquise des anges (Angelika, markýza andělů, 1964) slavil ohromný úspěch. V celé Francii, a později i mnoha jiných zemích světa, se nemluvilo o ničem jiném, než o Angelice. Nemalý podíl na úspěchu měla jistě i podmanivá hudba, jejímž autorem byl francouzský skladatel Michel Magne.

V roce 1965 byl do kin uveden Hosseinův desátý film Le Vampire de Düsseldorf (Upír z Düsseldorfu), na který je dodnes velmi hrdý a který dokonce považuje za svůj nejlepší režisérský počin. Příběh se odehrává na počátku 30. let v Düsseldorfu, kde řádí sériový vrah, který posílá po každém zločinu dopis na policii. Peter Kuerten je okolím považován za milého a skromného muže. Je zamilován do barové zpěvačky Anny, která ho však ignoruje a dělá si z něj legraci. Jednoho dne se Peter seznámí se dvěma mladými dívkami, které jsou nedlouho poté nalezeny mrtvé. Anna netuší o Peterových zločinech a stane se jeho milenkou. Jednoho dne však najde jeden z dopisů určených policii...

Událostí roku 1965 se stal díky atraktivnímu hereckému obsazení dnes již zapomenutý film režiséra Denyse de la Patelliéra Le Tonnerre de Dieu (Hrom do toho), inspirovaný románem Bernarda Clavela Qui m'emporte. Ve snímku exceloval Hosseinův idol Jean Gabin, který ztělesnil násilnického alkoholika a zároveň velkého milovníka zvířat Léandra Brassaca, žijícího na venkovském zámku se svou manželkou, s níž nemohl mít děti. Jako rozptýlení přivede na své sídlo mladou prostitutku Simonu (Michele Mercier), která se snaží smířit rozhádaný manželský pár. Simone se sblíží s mladíkem Rogerem ze sousedství, zároveň se ji ale snaží získat její bývalý pasák Marcel (Robert Hossein)...

Na podzim roku 1965 odjel Hossein do Říma, kde přijal nabídku na účinkování v méně známém italském historickém filmu režiséra Maura Bologniniho Madamigella di Maupin (Le Chevalier de Maupin; Slečna de Maupin). Přestože Robert stále pracoval velmi tvrdě a zodpovědně, začal vést rozmařilý osobní život. Neuplynul den, aby se neobjevil v některé z módních pařížských kaváren a restaurací a jeho početná milostná dobrodružství plnila stránky bulvárních novin a časopisů. Než Hossein od základu změní svůj život, uplyne dlouhých pět let...

Zatím ale natáčí jeden film za druhým. V působivém, avšak divácky nedoceněném dramatu z období druhé světové války La Longue Marche (Dlouhý pochod, 1966) zazářil jako mladý francouzský důstojník Carnot, chránící doktora Chevaliera před skupinou odbojářů, kteří ho podezřívají z vyzrazení jejich jmen okupačním orgánům. Po krátkém vystoupení v Angélique et le Roy (Angelika a král, 1966) získal hlavní roli v detektivním příběhu La Seconde Vérité (Druhá pravda, 1966), natočeném na motivy románu Jeana Laborda Un Homme à part entière. V něm ztvárnil úspěšného dijonského právníka Pierra Montauda, žijícího ve spokojeném manželství s Helenou. Seznámí se ale s atraktivní studentkou medicíny Nathalií (Michele Mercier), která udržuje více milostných vztahů, jež jí pomáhají žít relativně luxusním životem. Od vztahu s Pierrem sice očekává víc, ale ten se odmítá rozvést. Nathalie se tedy vrací ke svému původnímu příteli Olivierovi, který je však o dva dny později zastřelen Pierrovou zbraní...

Jak je z dosavadní filmografie Roberta Hosseina zřejmé, převládají v ní druhořadé filmy detektivního a kriminálního žánru. Roberta to ale příliš netrápilo. Když na jaře roku 1966 přijal nabídku Marguerite Durasové na účinkování v dramatu La Musica, nebylo to kvůli tomu, aby se intelektualizoval. Naopak dlouho váhal, než dal svůj souhlas ženě, která se o osm let dříve proslavila jako spisovatelka románem Moderato Cantabile, a poté jako scenáristka filmu Alaina Resnaise Hiroshima mon amour. Přestože Durasová byla velmi uznávána pařížskými intelektuály, byla to dáma s velmi komplikovanou povahou a Robert se spolupráce trochu obával. Nabídku nakonec přijal jen proto, že si byl vědom autorčina talentu a že natáčení filmu probíhalo v Deauville v hotelu Normandy. Později vzpomínal, že byl obklopen bandou intelektuálů, kteří mu naháněli hrůzu. Byli to puntičkáři, kteří si upravovali jeden vlas, jako kdyby na tom závisel osud celé planety a mučili se kvůli detailům. A vcelku zbytečně. Diváci se v kinech nudili a snímek upadl v zapomnění.

V květnu 1967 byl ve francouzských kinech promítán jedenáctý film Roberta Hosseina J'ai tué Raspoutine (Zabil jsem Rasputina), inspirovaný skutečným životem ruského mnicha, kterému se pouhým přiložením ruky a modlitbami podařilo uzdravit těžce nemocného careviče a získat si náklonnost carské rodiny, především carevny Alexandry Fjodorovny. Pijácký Rasputin si však svým vystupováním získal i zavilé nepřátele, kteří na něho v roce 1916 spáchali atentát. Snímek vznikl na základě vzpomínek knížete Jusupova, vůdce skupiny atentátníků na Rasputina, s nímž se Robert Hossein osobně setkal v Paříži. Filmoví kritici na Festivalu v Cannes ocenili především detailní zpracování okolností vraždy a pečlivě vykreslený vztah mezi vrahem a jeho budoucí obětí.

Po dobrodružném snímku Indomptable Angélique (Nezkrotná Angelika, 1967) a milém komediálním dramatu Le petite vertu (Malá počestná, 1967), se v roce 1968 vrátil k práci režiséra a natočil svůj dvanáctý film Une corde, un colt (Oprátka a kolt). Jak už název snímku napovídá, Hossein tentokrát zvolil žánr westernu, který pro něj není zcela typický - mnozí kritici se shodují, že v kriminálních filmech podává mnohem přesvědčivější výkony. A co je vlastně ústředním tématem filmu? Ben Caine je před zraky své manželky Marie oběšen za krádež několika koní. Žena přísahá vrahům krutou pomstu a spojuje se s osamělým kovbojem Manuelem. Ten získává práci u rančerů, kteří zabili Mariina manžela, a bere si jako rukojmí jejich nejmladší sestru... Do role pomstychtivé Marie obsadil Hossein svou přítelkyni Michèle Mercier, s níž se v létě téhož roku setkal ještě v Angélique et le sultan (Angelika a sultán, 1968), posledním díle série o krásné markýze du Plessis-Bellière.

V květnu roku 1969 byl do kin uveden italský válečný film La Battaglia di El Alamein (Bitva u El Alameinu), vyprávějící o jedné z nejvýznamnějších bitev druhé světové války, která se odehrála v roce 1942 v severní Africe. Přestože se jedná o průměrný snímek, který dnešního diváka sotva zaujme, je třeba ocenit, že vzdává hold hrstce statečných Italů, kteří s touto válkou bytostně nesouhlasili, ale jako správní vojáci uposlechli rozkazu a obětovali své životy v předem prohrané bitvě. Zcela jiného zaměření je snímek režiséra Pierra Chenala Les Libertines (1969), který byl až do května 1970 nepřístupný mládeži do 18 let. Zápletka eroticky laděného kriminálního filmu není v podstatě ničím zajímavá a tak se nabízí otázka, proč Hossein, jenž byl na vrcholu popularity a neměl nouzi o práci, kývnul na účinkování ve filmu, jehož děj se dá shrnout do několika vět: majitel zámku přestavěl své obydlí na sanatorium pro bohaté dámy. Podivný dům, kde se pacienti oddávají vášnivým erotickým hrátkám, spravuje svůdná zdravotní sestra a současně milenka gangstera, který se po nevydařené loupeži ukrývá v podkroví. Muž má nyní jediný cíl: zmocnit se cenností jedné bohaté klientky, která se do něho zamilovala...