2. Počátek filmové kariéry Roberta Hosseina

Ve druhé polovině 40. let se Hossein začal pravidelně objevovat na scénách nejrůznějších pařížských divadel. Mezitím vykonával vojenskou službu v německém Zweibrückenu, jen několik kilometrů od francouzských hranic. Byly to ztracené měsíce, kterých Robert využil k tomu, aby absolvoval školící kurzy pro ošetřovatele a se dvěma dalšími vojáky, rovněž studenty herectví, vytvořil divadelní představení. Po návratu do civilního života znovu nadšeně a vytrvale navštěvoval Simonovy kurzy a opět si vychutnával atmosféru levého břehu (oblast Paříže, kde se scházeli herci, umělci, filosofové atd.).

Od roku 1948 působil jako komparsista v několika druhořadých filmech. Po filmovém debutu v Le Diable boiteux (Kulhavý ďábel, 1948), který režíroval jeden z největších mistrů francouzského umění Sacha Guitry a v němž si Hossein zahrál mladého pážete, následovala téhož roku drobná role ve filmu Jeana Delannoye Aux Yeux du souvenir (Očima vzpomínek, 1948), v němž si zahrál po boku svých idolů Michele Morgan a Jeana Maraise. Trojici filmů natočených v roce 1948 uzavírá melodrama režiséra Roberta Henniona Les Souvenirs ne sont pas à vendre (Vzpomínky nejsou na prodej). Prozatím se jednalo o malé, bezvýznamné role, ale už nyní si Robert plně uvědomoval čarovnou moc světa kinematografie. S její pomocí se mohl snáze dostat do povědomí publika i odborné veřejnosti a zajistit si tak pravidelný přísun peněz, čímž by si mohl splnit svůj dávný sen: stát se svobodným a nezávislým.

V roce 1949 si Hossein zahrál příležitostného klienta prostitutky Belly ve snímku Raymonda Bernarda Maya, v němž pronesl svou první větu. V hlavní roli zazářila hvězda francouzského filmu 30. a 40. let Viviane Romance, ve vedlejších rolích se pak objevili Hosseinův spolužák ze Simonova kurzu Philippe Nicaud a pozdější toulouský arcibiskup z Angeliky Jacques Castelot. V následujících čtyřech letech se Hossein věnoval výhradně divadlu. Působil v netradičním hororovém divadle Grand Guignol, kde v polovině 50. let zinscenoval řadu dramat, jako např. Dr. Jekyll et Mr. Hyde. Na plátna kin se vrátil v roce 1953 v kriminálce Quai des blondes, kde si zahrál gangstera po boku svého přítele Michela Auclaira a Barbary Laage. Roli získal díky doporučení začínajícího autora dialogů Michela Audiarda, který se za Hosseina přimluvil i o rok později u Pierra Foucauda, režiséra kriminálního filmu Série noire (Černá série, 1954). V něm ztvárnil člena zločinecké bandy, která má co do činění s drogami. Během natáčení si Hosseina všiml režisér Jules Dassin, který se na place poohlížel po nových tvářích pro filmovou adaptaci románu Augusta le Bretona Du Rififi chez les hommes (Rvačka mezi muži, 1954). Projev Roberta Hosseina se mu natolik zalíbil, že mu svěřil roli v jednom z nejlepších děl žánru Film noir. [1]

Ve druhé polovině 50. let se Hossein uplatnil ve filmu jako představitel zločineckých, milovnických a záhadných typů, které ztvárňoval také v jím režírovaných snímcích, většinou komerčních thrillerech a drsných melodramatech. Jeho filmy nikdy netrhaly rekordy návštěvnosti, ale Roberta to nijak neznepokojovalo. Sám později přiznal, že byl poněkud diskutabilním režisérem a mnohem více nápadů uplatnil v divadle, kde uvedl řadu velkých inscenací, protože na to sehnal peníze. V červnu roku 1955 se tedy podílel na tvorbě svého prvního filmu Les Salauds vont en enfer (Darebáci končí v pekle), kde si zahrál po boku Henriho Vidala a mladičké krasavice Mariny Vlady. Hudbu složil Hosseinův otec André. Snímek vypráví o útěku dvou odsouzenců z věznice, kteří najdou úkryt ve zdánlivě neobydleném srubu. V něm tvoří svá díla mladý malíř, kterého uprchlíci posléze zavraždí. Srdce malířovy snoubenky Evy je plné hněvu a touhy po pomstě... Během natáčení se Robert Hossein vášnivě zamiloval do představitelky Evy, teprve sedmnáctileté plavovlásky ruského původu Mariny Vlady. Při jedné z nekonečných procházek po francouzských plážích požádal dívku o ruku a ta mu se smíchem odpověděla: "Nenamáhej se, nejsi můj typ. Dříve než si mě vezmeš, musíš malou lžičkou vylít tento oceán. Pokud se ti to podaří, vezmu si tě." Robert poznamenal, že to bude dlouho trvat, ale udělá to.

Prstýnky si novomanželé vyměnili 23. prosince 1955 za účasti svědků Jeana Lefebvra (proslulý četník ze Saint Tropez) a Roberta Dalbana. V následujícím roce se manželům narodil první syn Igor, druhý syn Pierre se narodil po rozvodu rodičů v roce 1959. Ale nepředbíhejme, zatím se oba manželé účastní natáčení dramatu Crime et châtiment (Zločin a trest, 1956), který vznikl pod vedením režiséra Georgese Lampina a je volnou adaptací stejnojmenného románu F.M. Dostojevského, převedenou do soudobé Francie. Robert Hossein ztvárnil hlavního hrdinu Reného Brunela, který se dopustí vraždy starší ženy a domnívá se, že unikne trestu. V roli policejního inspektora zazářil Jean Gabin, mladou prostitutku Lili, která se snaží přimět Brunela, aby přijal zasloužený trest, si zahrála Marina Vlady. Ačkoliv snímek nedosahuje umělecké kvality starší verze z roku 1935, dosáhl značného diváckého úspěchu.

Spolupráce s manželkou Marinou byla v té době pro Roberta opravdovým potěšením. Není divu, že ji obsadil i do svého druhého režijního počinu Pardonnez nos offenses (Odpusťte naše viny, 1956), vyprávějícím o potyčkách mezi bandou pašeráků alkoholu a skupinou španělských cikánů. Premiéra filmu se konala 1. srpna 1956. Manželé Hosseinovi byli přítomni v kinosále, aby si vyslechli reakce publika a tisku. Když se na plátně objevil titulek "Konec", nastalo hrobové ticho. Jediný, kdo zatleskal, byl herec Eddie Constantine. Pocit zklamání a ponížení byl pro oba manžele obrovský, ale život šel dál. Robert byl angažován do kriminálního dramatu začínajícího režiséra Rogera Vadima Sait-on jamais (Člověk nikdy neví, 1957), který byl ostatně jeho prvním barevným filmem, poté následovala kriminálka Méfiez-vous fillettes (Dívčí válka, 1957).

V roce 1957 pobýval Hossein v Československu v rámci natáčení milostného dramatu Liberté surveillée (V proudech), v němž ztělesnil mladého francouzského zloděje vzácného obrazu. Na útěku před policií se dostane mezi sportovce, kteří cestují na vodácké závody do Prahy. Vodáci ho považují za nového maséra. Jen trenér Benoit brzy odhalí pravdu, avšak rozhodne se dát mladíkovi šanci. V Praze Jeana upoutá půvabná studentka Eva (Marina Vlady), tlumočnice a zároveň snoubenka českého závodníka Karla (Jiří Němeček). Oba se do sebe zamilují a jejich vztah se prohloubí během pobytu na Slovensku. Jeanovi však dojde, že kvůli kriminální minulosti nemají před sebou žádnou budoucnost. Začne se k Evě chovat odmítavě, což přinese dramatické následky...

Vcelku zajímavým snímkem z dílny Roberta Hosseina je psychologické drama Toi le venin (Ty jedovatče, 1958), natočené podle literární předlohy Frédérica Darda, jeho přítele z divadla. Do hlavní role obsadil Hossein svou manželku Marinu Vlady a její sestru Odile Versois. Tajemný příběh vypráví o mladém muži, kterého v ulicích Provence sleduje americká limuzína. Do auta ho přizve atraktivní blondýna, která mu nabídne nezávazné povyražení. Pierre sleduje vůz až k luxusní vile, v níž najde dvě k nerozeznání podobné sestry. Eva je zdánlivě ochrnutá, proto se Pierre domnívá, že se v autě miloval s Hélene. Byla to však Eva, která se onoho večera vydala do ulic najít svou lásku... Další dva filmy, v nichž Robert Hossein získal hlavní role, jsou kriminálky Des Femmes disparaissent (Ženy mizí, 1959) režiséra Édouarda Molinara a Du Rififi chez les femmes (Rvačka mezi ženami, 1959), který natočil Alex Joffé na motivy příběhu Augusta le Bretona. Prvně jmenovaný snímek vypráví o mladém muži, který se snaží dostat svou snoubenku ze spárů obchodníků s prostitutkami. V protikladu k filmu Rvačka mezi ženami, který se tvůrcům příliš nepovedl a upadl takřka v zapomnění, zaznamenal dobrý divácký ohlas.

Neprávem opomíjený zůstává špionážní thriller La Nuit des espions (Noc špionů, 1959) Roberta Hosseina, který film režíroval, sám napsal scénář i dialogy a obsadil se do hlavní mužské role. Ženskou úlohu svěřil své manželce Marině Vlady, o hudební doprovod se jako obvykle postaral Robertův otec André Hossein. Příběh se odehrává za 2. světové války, kdy německá špiónka Elga přijímá úkol doručit plány britské silniční obrany poručíku Lindorffovi, s nímž si domluvila schůzku v odlehlé chatrči na normandském venkově. Britské tajné služby zadrží špiony, ale jednomu z nich se podaří uprchnout. Lindorff a Elga se setkávají na určeném místě, aniž by znali pravou identitu toho druhého. Kdo z nich je zrádce? Celou noc se to pokoušejí zjistit. Sbližuje je opravdová vášeň, marně se však pokoušejí zbavit vzájemné nedůvěry. Pravda vyjde najevo brzy ráno, kdy je rozdělí smrt...

V roce 1959 manželé pochopili, že společné soužití je nemožné a podali žádost o rozvod. Souhlasili však s tím, že budou společně účinkovat v kriminálním filmu Les Canailles (Důvěřuj mi, 1960), jehož ústřední postavou je novinář Ed Dawson, který se pouští do nebezpečného pátrání po americkém tiskovém magnátovi. Atmosféra byla v průběhu natáčení velmi napjatá, náladu exmanželům nezlepšil ani společný přítel Robert Dalban, ani kolega Philippe Clay, který se s Hosseinem toulal ulicemi italské Neapole a podstrkoval mu šťavnaté melouny. Na podzim roku 1959 se Hossein pustil do režírování svého pátého filmu, psychologického thrilleru Les Scélérats (Zločinci, 1960), který natočil podle novely svého přítele Frédérica Darda. V hlavní úloze se kromě samotného pana režiséra objevila také legenda francouzského filmu Michele Morgan, která v době natáčení bohužel přišla o svého manžela Henriho Vidala, a mladičká herečka Perette Pradier, která se později proslavila rolí Constance v Borderieho Třech mušketýrech (1961). Ve svém debutovém snímku ztělesnila Perette amorální a závistivou hospodyni Louisu, která vstoupí do služeb nešťastného manželského páru, jenž se nemůže vyrovnat se smrtí jejich jediného syna. Louisa se marně pokouší svést lhostejného manžela. Zatímco Thelma umírá v nemocnici na následky zranění, které utrpěla při srážce s vlakem, Luisa si vymýšlí ohavné lži o posledních slovech umírající manželky a dohání Jesse až k sebevraždě... Film získal u široké veřejnosti veskrze kladné ohlasy, nejen co se týče pozoruhodných hereckých výkonů, ale i režie, které se Hossein ujal zodpovědně a s velikým nadšením.

Po svém dalším režijním pokusu s názvem Le Goût de la violence (Chuť surovosti, 1961), v němž zvolil téma občanské války v Latinské Americe na konci 19. století, získal hlavní roli v historické komedii Madame Sans-Gêne (Dáma bez ostychu, 1961), inspirované životem skutečné pradleny Catherine Hubscher, která se roku 1783 provdala za budoucího francouzského maršála Francoise-Josepha Lefebvra. Ačkoliv se z hlediska kinematografie nejedná o mistrovské dílo, Robert svého účinkování nikdy nelitoval, protože se díky němu seznámil s legendární herečkou Sophií Loren a získal si její věrné přátelství.

Během natáčení Dámy bez ostychu se třiatřicetiletý Robert zamiloval do dcery scenáristky Francoise Giroud, teprve čtrnáctileté Caroliny Eliacheff (* 1947). Skandální vztah byl zpečetěn svatbou, která se konala 7. června roku 1962. "Chodila na gymnázium a já nadále pracoval jako herec a režisér," vzpomíná Robert Hossein. "Jednoho dne mi zavolala Francoise Giroud a ptala se mě, zda se opravdu hodlám oženit s její dcerou. Řekl jsem jí, že už jsem to udělal. Abych každého dožral, říkával jsem, že je poledne a musím vyzvednout manželku ze školy. Kamarádi od Caroliny k nám chodili na návštěvu a já jim pomáhal s jejich domácími úkoly." V roce 1964 se manželům narodil syn Nicolas, ale ještě téhož roku se rozvedli. Caroline pokračovala ve studiu a později se stala známou psychoanalytičkou.