5. Robert Hossein jako uznávaný divadelní režisér

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začal být Hossein vyčerpán neustálým pročítáním hory filmových scénářů. Cítil, že už mu filmování nepřináší tolik radosti, jako v dřívějších letech, a že u filmu zůstává prakticky jen proto, aby si udržel určitý životní standart. Stále více si uvědomoval, že svoboda, kterou získal, není ta pravá, po které od mládí tolik toužil a rozhodl se učinit zásadní rozhodnutí, které zcela změnilo jeho profesní i soukromý život.

Théâtre Populaire de Reims

Jedním z prvních, kdo se dozvěděl o Hosseinově úmyslu omezit filmovou kariéru a přijmout místo v remešském divadle, byl jeho dobrý přítel Jean-Paul Belmondo. Zprvu tomu nemohl uvěřit, ale zároveň ho velmi obdivoval a ctil. Opustit Paříž totiž znamenalo vzdát se peněz, pohodlí a výsad slavné osobnosti. Znamenalo to začít úplně od nuly. Přátelé se mu smáli a říkali, že je za pár dní zpátky. Avšak v rozporu s tím, co si ostatní představovali, Robert nebyl v Paříži spokojený. Jeho odchod neměl nic společného s jeho sociálním nebo materiálním postavením. Měl původ v jeho nostalgii, snech, ideálech a potřebách. Chtěl najít pravý důvod k existenci, získat pocit, že skutečně žije.

V roce 1971 opustil Paříž a odešel jen s kartáčkem na zuby do Remeše, kde se stal uměleckým šéfem, dramaturgem a režisérem Théatre Populaire (Lidového divadla). Místní Kulturní dům proměnil v obrovskou tvůrčí dílnu s vlastní divadelní školou, kde studovali např. Jacques Weber nebo geniální herečka Isabelle Adjani. Přestože Hosseinův plat činil pouze několik tisíc franků měsíčně [1], obýval skromně zařízený byt a stravoval se v kavárně Domu kultury, považuje první dva roky působení v Remeši za nejšťastnější ve svém životě. Jeho srdeční záležitostí byla především divadelní škola. Studenti se vzdělávali v oblasti literatury, historie, cizího jazyka, učili se šermu, tanci a celkovému ovládání těla a hlasu. Ve večerních hodinách získávali příležitost předvést svůj talent na jevišti.

Mezi první významné inscenace, jimiž nový soubor zahájil svou činnost, náleželo Gorkého drama Na dně či dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1971/1972). V dalších letech pak inscenoval např. García Lorcův Dům doni Bernardy, v němž zazářila mladičká Isabelle Adjani, Shakespearovu tragédii Romeo a Julie (1972/1973), Hugovo drama Hernani (1974/1975) a jiné. Během sedmi divadelních sezón zinscenoval celkem 17 her, včetně dvou baletů svého otce André Hosseina, a hostil dalších 40 her. Každý večer bylo představení vyprodané, přičemž kapacita divadla činila zhruba 1000 míst. I přes nemalé dotace mu však scházely finanční prostředky k realizaci ambicióznějších projektů, o kterých už dlouho snil. Když si byl Hossein jist, že v Remeši už nelze jít dál, odešel zpět do Paříže.

Grandiózní projekty v Paláci sportu a v Kongresovém paláci

Robert Hossein jednou otevřeně přiznal, že nikdy neměl finančního ducha. Veškeré peníze, které vydělal, vkládal zpátky do divadla. K realizaci vysněných monumentálních projektů na velkých scénách však musel sehnat další peníze a sponzory. S bankami nebylo jednoduché pořízení, protože požadovaly průzkumy trhu a studie proveditelnosti projektu, a to byl běh na dlouhou trať. Jejich služby nakonec Hossein nepotřeboval, protože se našli producenti, kteří Hosseinovy ambiciózní plány podpořili. Prvním projektem, realizovaným v Paláci sportu s kapacitou až 4.600 míst, byl v roce 1975 Le Cuirassé Potemkine (Křižník Potěmkin), který během sezóny zhlédlo na 380.000 diváků. Mnohem větších úspěchů dosáhl s inscenací Notre-Dame de Paris (Chrám Matky Boží v Paříži), jejíž příprava trvala celých šest měsíců. Představení, konané od 20. září 1978 do 7. ledna 1979, navštívilo v Paláci sportu téměř 478.000 diváků.

V následující sezoně se Hossein přestěhoval do Kongresového paláce, kde připravil hru Danton et Robespierre (Danton a Robespierre), při níž se na jevišti objevilo na 200 herců a 500 statistů. Ani tento projekt si nenechalo ujít 450.000 návštěvníků. Po stejně úspěšném představení Les Miserables (Bídníci), konaném v roce 1980 v Paláci sportu, se na tomtéž stadionu uskutečnil Hosseinův nejslavnější projekt Un Homme nommé Jésus (Muž jménem Ježíš), který navzdory všem kalkulacím a katastrofickým předpovědím zhlédlo mezi 20. listopadem 1983 a 18. únorem 1984 okolo 700.000 diváků, čímž se zapsal do Guinessovy knihy rekordů. V roce 1991 připravil Hossein nové představení pod názvem Jésus était son Nom (Jmenoval se Ježíš). Téma se sice opakovalo, radikálně se však změnily výrazové prostředky. Hossein se rozhodl zasnoubit divadlo s filmem. Dvě stě herců, šest měsíců natáčení, konstrukce speciálních studií, speciální kamery, gigantické projekční plátno (24x8 m). Hodina filmu, hodina divadla - s tím, že se lidé dívali na obojí současně. I tentokrát jich na představení přišlo přes půl milionu.

Z dalších grandiózních projektů Roberta Hosseina můžeme vyzdvihnout např. Je m’appelais Marie Antoinette (Jmenovala jsem se Marie-Antoinetta), který Hossein inscenoval v Paláci sportu u příležitosti výročí revoluce. Ačkoliv hru navštívilo v roce 1993 "pouze" 367.000 diváků, je zajímavá tím, že porotu zastupují diváci, kteří o přestávce hlasují o osudu Marie-Antoinetty, kterou lze omilostnit, poslat na doživotí do vězení, poslat do vyhnanství, či popravit. Po přestávce se na jevišti odehrává volba diváků a pak i skutečný osud Marie-Antoinetty, včetně popravy. (Podobným způsobem se do dění na jevišti mohla veřejnost zapojit již v roce 1987 v inscenaci L'Affaire du courrier de Lyon). Velký mediální zájem vyvolala velkolepá inscenace klasického příběhu o židovském knížeti Ben Hurovi, která se uskutečnila ve dnech 22. až 30. září 2006 na pařížském fotbalovém svatostánku Stade de France, kde Francie získala v roce 1998 titul fotbalového mistra světa. Atmosféru závodů římských spřežení, pochodů legionářů a zápasů gladiátorů si v pěti (!) představeních s názvem Ben Hur vychutnalo 330.000 diváků.

Seznam nejzajímavějších monumentálních projektů

1975 : Le Cuirassé Potemkine (Křižník Potěmkin) - Palais des Sports - 380.000 diváků
1978 : Notre-Dame de Paris (Chrám Matky Boží v Paříži) - Palais des Sports - 478.000 diváků
1979 : Danton et Robespierre (Danton a Robespierre) - Palais des Congres - 450.000 diváků
1980 : Les Miserables (Bídníci) - Palais des Sports - 430.000 diváků
1983 : Un Homme nommé Jésus (Muž jménem Ježíš) - Palais des Sports - 700.000 diváků
1985 : Jules César (Jules César) - Palais des Sports - 490.000 diváků
1987 : L'Affaire du courrier de Lyon (Aféra lyonského kurýra) - Palais des Sports - 624.000 diváků
1988 : La Liberté ou la mort (Svoboda nebo smrt) - Palais des Congres - 563.000 diváků
1989 : Dans la Nuit, La Liberté - Palais des Sports
1991 : Jésus était son Nom (Jmenoval se Ježíš) - Palais des Sports - 505.000 diváků
1993 : Je m'appelais Marie-Antoinette (Jmenovala jsem se Marie-Antoinetta) - Palais des Sports - 367.000 diváků
1995 : Angélique Marquise des Anges (Angelika, markýza andělů) - Palais des Sports
1999 : De Gaulle, celui qui a dit non (De Gaulle, ten, který řekl ne) - Palais des Congres - 450.000 diváků
2000 : Jésus la résurrection (Vzkříšení Ježíše) - Palais des Sports - 250.000 diváků
2002 : C'était Bonaparte (To byl Bonaparte) - Palais des Sports - 314.000 diváků
2004 : On achève bien les chevaux (Koně se také střílejí) - Palais des Congres
2006 : Ben-Hur (Ben Hur) - Stade de France - 330.000 diváků
2007 : N'ayez pas peur - Vie de Jean-Paul II (Nemějte strach - Život Jana Pavla II.) - Palais des Sports

Théâtre Marigny 2000-2008

Jméno Roberta Hosseina je neodmyslitelně spjato s pařížským divadlem Marigny, kde od konce 70. let režíroval několik slavných inscenací, např. Keana (1987) a Rostandovu komedii Cyrano z Bergeraku (1990). V hlavních rolích tehdy vystupoval Hosseinův dlouholetý přítel Jean-Paul Belmondo, který se po mnoha letech strávených u filmu vrátil na prkna znamenající svět. V březnu roku 2000 se Hossein stal ředitelem divadla Marigny a v této funkci setrval až do roku 2008, kdy se začal pomalu stahovat do ústraní. Svou činnost zahájil Hossein dramatizací slavného Dumasova románu La Dame aux Camélias (Dáma s kaméliemi), které představil ve Velkém sále dne 18. října 2000. V hlavní roli Marguerity Gautierové se nemohl objevit nikdo jiný, než Isabelle Adjani. V dalších letech se vrátil k oblíbeným tématům, jako např. k Dostojevského dramatu Crime et Châtiment (Zločin a trest, 2001).