Michèle Mercier

Angelika de Peyrac

Hrála s herci zvučných jmen, jako Mastroianni, Gassman, Belmondo, Gabin, Aznavour, Hossein, Bronson a Curtis. Natočila padesát filmů, ale žádný jí nepřinesl takovou slávu jako pětice snímků o Angelice, v nichž ztělesnila zářivě krásnou hraběnku de Peyrac, která se zapsala do srdcí diváků po celém světě.

Francouzská herečka Michèle Mercier, vlastním jménem Jocelyne Yvonne Renée Mercier, se narodila 1. ledna 1939 v Nice. Její otec byl váženým občanem, majitelem největší lékárny na Riviéře v Nice. Michèle milovala od dětství tanec a balet. V devíti letech začala na konzervatoři se cvičením u tyče, později navštěvovala všechny baletní školy v Nice. Nějaký čas působila v pařížské skupině "Ballett de la tour Eiffel", v sedmnácti letech odjela na dlouhodobý studijní pobyt do Londýna, odkud se však vrátila zklamaná a vyčerpaná ke svým rodičům. Náhoda tomu chtěla, že se seznámila s Denysem de la Patellière, který jí nabídnul roli hloupoučké pokojské Jeanne ve svém novém filmu Pomsta z hrobu (1957). V následujícím roce si zahrála hlavní roli ve snímku Dejte mi šanci (1958) režiséra Léonida Moguyho, díky němuž se začala slibně rozvíjet její filmová kariéra. Zatím ale dál navštěvovala hodiny tance a získala angažmá v divadelní hře Brunetka přichází.

Koncem roku 1958 utekla od svého milovaného, leč podivínského přítele Gianniho Esposita do Itálie, kde natáčela historický film Noci Lukrécie Borgie. Mezitím navázala milostný vztah se svým budoucím manželem Andréem Smagghem a vrátila se do Francie, kde byla obsazena do komedie Anděl na zemi (1959), v níž po boku Henriho Vidala, Romy Schneider a Jean-Paula Belmonda ztvárnila přelétavou a vrtošivou princeznu Augustu di Tamingo, jedinou zápornou roli ve své herecké kariéře. V témže roce účinkovala ještě ve filmu Francoise Truffauta Střílejte na pianistu, v němž ztělesnila prostitutku.

V roce 1961 se provdala za pomocného režiséra André Smagghe. Ačkoliv ho Michèle milovala, manželství se příliš nevydařilo, protože André trpěl neurózou, utápěl své problémy v alkoholu a čas od času byl hospitalizován v nemocnici. Po čtyřech letech společného života se manželé rozvedli. V té době už byla Michèle na vrcholu své kariéry, neboť získala roli hraběnky de Peyrac v Borderieho pětidílném seriálu o Angelice (1964-1968). Osudová role, která pro ni znamenala štěstí i prokletí zároveň, poznamenala její další profesní i soukromý život.

V roce 1965 přijala nabídku na účinkování ve filmu Hrom do toho, kde si zahrála prostitutku Simonu po boku velikána francouzského filmu Jeana Gabina v roli velkostatkáře a Roberta Hosseina, který hrál jejího kuplíře. S Hosseinem se znovu setkala při natáčení snímku Druhá pravda (1966), v němž ztvárnila mladou ošetřovatelku zapletenou do zločinu. Aby se vymanila z role Angeliky, chápala se každé příležitosti, jen aby se ukázala v jiném světle, naprosto odlišném od postavy romantické milovnice, která rozechvívala srdce lidí po celé Evropě. V Německu přijala nabídku na natočení filmu Jak jsem se naučil milovat ženy (1966), kde si zahrála po boku Roberta Hoffmanna, někdejšího rytíře de Lorraine z Angeliky. O rok později následoval western Oprátka a kolt, kde si opět zahrála s Robertem Hosseinem a v roce 1968 ztělesnila milenku admirála Nelsona ve filmu Lásky lady Hamiltonové.

V roce 1973 odletěla Michèle do Kalifornie, kde si pronajala nádhernou vilu v Beverly Hills. Kariéru herečky pověsila na krátký čas na hřebík a coby producentka se zajímala o americké herce. Setkala se s Natalií Wood, Robertem Mitchumem, Paulem Newmanem, Genem Hackmanem, vyjednávala i se Stevem McQueenem. V té době se rozpadalo její druhé manželství s bývalým automobilovým závodníkem Claudem Bourrillotem, s nímž se seznámila již v době natáčení prvních dílů Angeliky, a který ji víceméně jen finančně využíval. Nevázaně flámoval, vodil si domů milenky a utrácel její peníze plnými hrstmi. Michèle v té době již nepracovala, ale stále se snažila natočit svůj vlastní film. Neúspěšně. Díky neschopnosti jejích spolupracovníků ztratila miliony dolarů a přes tři roky života. Rozhodla se na všechno vykašlat a v roce 1976 odletěla do Paříže, kde po mnohaletém soužití s Bourrillotem podala žádost o rozvod.

Aby se trochu rozptýlila, zúčastnila se v Ženevě akce konané při příležitosti padesátiletého výročí zlatnictví Van Cleef-Arpels, kde se seznámila s obchodníkem Adrienem Jancouem, o osm let mladším vdovcem se dvěma dětmi. Dva a půl roku prožívala nádherný vztah, vzdala se herecké kariéry a pečovala o domácnost i oba malé chlapce. Po čase se u Adriena probudil mozkový nádor, o němž se lékaři domnívali, že je ozařováním již vyléčen. Celé měsíce pečovala Michèle o svého snoubence a neopouštěla jeho pokoj. Zákeřné rakovině nakonec podlehl.

Michèle se bez peněz a psychicky na dně vrátila do Paříže. Následně odcestovala do Itálie, kde získala angažmá v divadle Michodiere. Díky přátelům se v roce 1984 seznámila s knížetem Nicolou Bocompagni-Ludovisi, s nímž žila dva roky v římském paláci. Papežští rádcové však odmítli dát požehnání jejímu manželskému svazku s potomkem Stolice svatého Petra a Michèle se musela vrátit do Francie. Chvíli pobývala v Paříži, poté se usadila v Cannes, kam ji nalákali její přátelé. Spolu s jedním známým se pustila do ediční činnosti, ale z muže se vyklubal podvodník s plným trestním rejstříkem, který pustil žilou jejímu bankovnímu kontu, obral ji skoro o tři miliony franků a zfalšoval šeky. Upadla do deprese trvající dva roky, ale nakonec se vzchopila.

Tu a tam se Michèle objevuje v nejrůznějších televizních pořadech a vydává své vzpomínkové knihy, např. Nejsem andělská Angelika (u nás vydáno v roce 2007 v nakladatelství Levné knihy). V březnu 2006 byla ministrem kultury vyznamenána francouzským Řádem umění a literatury.

» Filmografie na IMDb