Nezkrotná Angelika

Fotopříběh - 4. část

Děj příběhu se zvolna přesunul do Kandie. Náměstí bylo plné otroků, mezi nimiž nechyběly ani ženy a děti. "To by bylo opravdu poprvé, co ten žabař d'Escrainville ulovil něco pořádného," ušklíbl se Mezzo Morte. "Hm, napřed to musím vidět, jeho zboží bývá většinou brak," odvětil jakýsi šlechtic. Angelika projížděla na koni středem města, oděná do bleděmodrých šatů a zahalena závojem. Přestože jí nikdo neviděl do tváře, všichni se jí hluboce klaněli. Angelika zvedla závoj a zahlédla mezi kupci také křesťany. "Na ty nespoléhejte, to jsou lumpové. Kandie je svobodný přístav a žije z otrokářství. A vy jste jednou válečná kořist pana d'Escrainvilla a na tom už nikdo nic nezmění," vysvětloval Coriano, který ji doprovázel. "Ani maltézští rytíři?" zeptala se Angelika. "Svými meči rozhodně ne!" ujistil ji Coriano. "A zlatem?" - "Za určitých okolností a jenom při dražbě." - "To pro mnichy není zrovna důstojné." - "To jinak nejde. Kandie je sud s prachem mezi islámem a křesťany. Sebemenší diplomatická chyba a vyletí do vzduchu."

Angelika seskočila z koně a následovala Coriana do luxusnější části města. "Všechno běží jako na drátku, Coriano. Už jsou po ní celí žhaví. Co Rescator?" zeptal se d'Escrainville. "Předevčírem ho potkal na moři jeden korzár. Směřoval na Sardinii," uklidnil ho Coriano. Oba muži přistoupili k Angelice, opírající se o zeď starého domu. "Madam, nadešla chvíle, abyste se připravila k prodeji," řekl d'Escrainville. Angelika mlčky zavrtěla hlavou. "Buď se podřídíte dobrovolně, nebo vás k tomu donutím násilím," vyhrožoval d'Escrainville. "Zkuste to," pobídla ho Angelika. Piráti poodešli stranou, aby se poradili o jejím dalším osudu. "Do podzemní kobky?" zeptal se d'Escrainville. "To by ji mohlo poškodit. Co drogy?" navrhnul Coriano. "Po těch bude otupělá a ztratí jiskru," namítl markýz a v hlavě se mu při tom zrodila ďábelská myšlenka. Odvlekl Angeliku do podzemí jednoho z domů a pravil: "Tohle vynalezl pan Mezzo Morte, hlavní dodavatel pro harémy mykénského krále." Zavřel ji do kobky a otevřel dveře hladovým kočkám, které se na Angeliku okamžitě vrhly. Skákaly jí po nohách i po hlavě, škrábaly ji ostrými drápy a nesnesitelně mňoukaly. Po několika minutách ji Coriano pustil ven a ona se vyčerpaně opřela o dveře. "Tak už budete hodná? Necháte se ukázat? Svléknout? Prodat?" zeptal se vítězoslavně d'Escrainville. Angelika jen mlčky přikyvovala.

Když se Angelika připravovala k prodeji v přidělené komnatě, byla už dražba v plném proudu. "Nevyvádí?" zeptal se d'Escrainville Coriana. "Ne, stačilo jí to. Je tu spousta lidí," poznamenal Coriano a rozhlédl se kolem sebe. "Účast je vynikající," přitakal d'Escrainville a začal svému kumpánovi představovat nejdůležitější účastníky dražby. Krátce na to přišel vrchní dražební komisař a požádal d'Escrainvilla, zda by mohl vidět ten zázrak.

"Skvělý exemplář! Tentokrát jste ulovili vzácný kousek, prvotřídní zboží. Zuby bezvadné a ty vlasy... jako hedvábí," liboval si komisař a přikázal služebné, aby Angelice vyčesala vlasy nahoru. Jakmile byla Angelika připravená, vydala se v doprovodu Coriana k dražební místnosti. Na chodbě spatřila trojici maltézských rytířů. "Měla bych jeden návrh," řekla Corianovi. "Snadné. O co jde?" zeptal se pirát. "Vy za mě chcete dostat dvacet tisíc?" - "Ano!" - "Řeknu maltézským rytířům. Určitě za mě zaplatí víc, než požadujete. Vyděláte!" naléhala Angelika. Coriano chvíli váhal a potom pravil: "Tak třicet a máte minutu!"

Angelika se rozeběhla k rytířům a rychle vysvětlovala situaci: "Mám jen minutu čas! Jsem markýza de Plessis-Belliere. Váš řád je bohatý, ale já také. Zaplaťte tomu muži za mě třicet tisíc, já vám to vynahradím!" Rytíř zavrtěl hlavou. "Vaše přání nemůžeme bohužel splnit. Jste otrokyně a mohou vás potrestat, že s námi mluvíte," varoval ji. "Kupte mě! Zavazuji se vám, že dám vašemu řádu dvojnásobek ceny, za kterou mě koupíte," prosila Angelika. "Madam, kolik hodlá pan d'Escrainville za vás dostat?" - "Dvacet tisíc." - "Buďte bez obav, madam, půjdu až na čtyřicet. Máte mé slovo!"

"Pokračujeme v dražbě!" upozornil přítomné kupce dražební komisař. "Nyní jsme pro vás připravili skutečnou raritu. Perlu království francouzského, z majetku zde přítomného pana d'Escrainvilla. Je to žena bílé rasy, mladá, plavovlasá, má modrozelené oči a bezvadný chrup." Komisař sundal Angelice závoj a pokračoval ve vychvalování zboží: "Vidíte tu tvář? A nyní poznáte, že si s ní ani tělo v ničem nezadá!" Po těchto slovech odepnul Angelice průsvitné šaty a ona zůstala stát před davem koupěchtivých mužů jen ve spodním prádle. "A nyní to nejvzácnější, nejkrásnější," pravil komisař a odepnul Angelice podprsenku. Ta si rychle zakryla ňadra rukama, ale nakonec byla donucena ukázat přítomným pánům i plně vyvinutou hruď. "Vyvolávací cena je deset tisíc," oznámil komisař. Kupci přihazovali jako o život a cena se šplhala do závratných výšin. Mnozí opouštěli dražební místnost. Také maltézský rytíř, který Angelice přislíbil pomoc, zahanbeně odešel, neboť nemohl konkurovat nabídce Mezzo Morteho. Dražbu nakonec vyhrál neznámý tlouštík, který za Angeliku nabídnul 250 000. "Toho člověka tady nikdo nezná, chceme se přesvědčit, jestli má, co nabízí. Máš vůbec při sobě tolik peněz?" bouřil se Mezzo Morte. Tlouštík postavil před komisaře truhlu a pravil: "Mám tady rovných 500 000, přepočítejte to!" Komisař nahlédl do truhlice a potvrdil tlouštíkova slova. Dražba byla u konce.

V noci odvezl tlouštík Angeliku do překrásného paláce svého pána. Pomohl jí sestoupit z velblouda, hluboce se uklonil, spiklenecky se usmál a nechal ji stát samotnou uprostřed nádvoří. Angelika pohlédla na dům a v jeho dveřích zahlédla vysokého tmavovlasého muže. Když přišel kousek blíž, poznala v něm svého manžela Joffreye de Peyraca. Rozeběhla se k němu a padla mu do náruče.

Její štěstí ovšem netrvalo dlouho. Když se v noci probudila, spatřila Joffreye, jak se mrzutě opírá o sloup a hluboce o něčem přemýšlí. "Musím ti něco povědět - tvoji synové jsou po tobě," usmála se Angelika. "Stýská se ti?" zeptal se Joffrey. "Kdyby teď tady byli, nechybělo by mi nic," vzdychla markýza. "Neboj se, zase je uvidíš. Zatím jsem pořád psanec, musím prchat, bojovat," vysvětloval Joffrey. "Nezdá se mi, že by ti tahle dobrodružství nějak vadila," rýpla si neuváženě Angelika. Když však spatřila manželův výraz, pochopila, že to poněkud přehnala. "A kromě toho mám strach, aby tě neomrzela má přítomnost. V boji je každá žena jenom na překážku." - "Ty ne." - "Joffreyi, proč jsou lidé šťastní, docela prostě, a my nemůžeme?" zeptala se Angelika a objala svého muže. Ten se však chladně odtáhl a přísně pravil: "Povím ti, komu za to vděčíme! Jedině francouzskému králi a jeho zájmu o nás!"

Peyrac odešel do zahrady, odkud měl dobrý výhled na svou loď. "Joffreyi, vyprávěj mi o té své lodi, tolikrát tě zachránila," pobídla manžela Angelika. "Ta je věrná, nezklame a splní mi i nemožné!" odvětil Peyrac. "Ty ji přímo miluješ." - "Plným právem! Bez ní bych nebyl." - "Tak se lichotí ženám." - "Které ovšem nikdy nezradily!" Angeliku jeho slova hluboce zasáhla. "Co tím chceš říci?" tázala se nechápavě. "Jen to, že nemohu zapomenout, žes byla milenkou Jeho Veličenstva!" - "Křivdíš mi, Joffrey! Nikdy jsem mu nepatřila!" - "Král dostal každou, kterou chtěl." - "Mě nedostal!" - "Jeho přání je rozkazem!" - "Rozkazu jsem neuposlechla!" - "Myslela jsi, že jsem mrtev, to tě omlouvá!" - "Nepotřebuji žádné omluvy! Já jsem nepodlehla!" - "Tvoje lhaní nás odcizuje víc, než to, co se stalo!" - "Joffreyi, věř mi proboha!" - "Nemohu." - "Tak proč jsi mě vykoupil? Byla bych raději zůstala sama a věřila v tvou lásku!" - "Kdo říká, že tě nemiluji?" - "Nevytáčej se! Jdi si za svou milenkou! Loď je ti víc než žena, já se jí nevyrovnám! Ale mě nestačí s tebou spát!" vykřikla Angelika zoufale a se slzami v očích. Joffrey odešel na svou loď.

Dlouhé hodiny ležel na svém lůžku, nad nímž visel obraz Angeliky ve svatebních šatech, a přemýšlel o jejich vztahu. Potom vstal, podíval se z okna kajuty na svůj palác a rozhodl se vrátit ke své ženě. Ta jakoby tušila, co se honí hlavou jejímu manželovi, rychle se upravila, osušila slzy a radostně mu běžela vstříc. Když sbíhala ze schodů za svou láskou, spatřila v zátoce hořící loď a začala křičet. Joffrey smutně sklonil hlavu, chvíli váhal, zda se má vrátit na loď, ale manželka mu byla přednější. Dlouze ji políbil, povzbudivě se usmál a potom šel pomoct posádce zachránit loď.

V tu chvíli se na nádvoří objevili bandité, naložili Angeliku na koně a prchali s ní směrem k moři. Joffrey svolal všechny muže a vydal se za nimi. Bandité však měli velký náskok. Na břehu moře čekal člun, který Angeliku rychle dopravil na d'Escrainvillovu brigantinu. Zaznělo několik výstřelů z děla a potom loď odplula. Joffrey tomu jen bezmocně přihlížel ze sedla svého koně.

KONEC