Nezkrotná Angelika

Fotopříběh - 1. část

Prolog: Angelika. Jak jinak ji nazvat než nezkrotnou, protože ji nepřemohlo nic, jen láska. Ani loupežníci, kteří přepadli zámek jejího otce, ani šlechtici vojáckých mravů, ani maršál Condé, vůdce spiknutí proti králi, ani jeptišky, které ji chtěly učit řečtině a latině. Arcibiskup toulouský i princ, králův bratr, vznešení velmožové i žoldnéři, ti všichni ztroskotali. Mimořádný velvyslanec krále perského, i okultní kněžka travičské aféry, i králova milenka, paní de Montespan, i sám král, mladý Ludvík XIV., jehož slunce zářilo na celý svět, ti všichni ztroskotali. Až na jednoho - Joffreye de Peyraka, vévodu toulouského, jejího manžela před Bohem, jehož se jí královi pochopové snažili vyrvat. Sedm let ho pokládala za mrtvého, až jednou v noci ho zahlédla. On však před ní beze slova uprchl. Angelika nechápe a utíká z Paříže, kde ji věznil žárlivý král, na jih k moři za svou jedinou láskou.

"Kde je ten ostrov lovců langust?" zeptala se Angelika lékárníka Savaryho, když zastavila svůj kočár a pohlédla na moře. "Támhle, madam. Do večera jsme na něm," ujistil ji Savary. Oba nastoupili na malou loďku a pluli k ostrůvku.

Angelika přiběhla ke staré kamenné věži a vešla dovnitř. Místnost byla opuštěná, ale v krbu dohoříval oheň. "Tady někdo byl!" zvolala Angelika. "Obávám se, madam, že tady nebyl. A pokud snad ano, už je dávno pryč," oponoval Savary. "Ale co ten oheň? Ten přece musel někdo rozdělat! Kde je Savary? Vy mi něco tajíte!" zlobila se Angelika. "Chraň Bůh, přísahám, madam! Už jsem vám řekl opravdu všechno, co vím. Na tenhle ostrov mám vašemu manželovi podávat zprávy o vás. Víc nic." - "Joffrey sem chodívá. Takže tenhle ostrov není tak docela opuštěný. Určitě tu po něm zůstaly nějaké stopy!" Angelika zapálila pochodeň a vyběhla ven.

Před zříceninou spatřila mladého muže, postiženého malomocenstvím. "Nechoďte ke mně, nepřibližujte se, je-li vám život milý," varoval ji muž. "Nejmenuje se váš pán Peyrac?" vyzvídala Angelika. "To jméno neznám!" odvětil nemocný. "Řekněte mi pravdu, je to můj manžel. Kde je?" prosila Angelika. "Ne, nikomu nic nepovím. On mě léčil, a že mám ještě ruce, oči, ústa, to je jeho zásluha." - "Prosím vás, proboha. Mám si tu před vámi kleknout?" - "Bylo by to zbytečné. Zavázal jsem se mlčením a své slovo nezruším! Nikdy!"

"Nevěřím v Boha! Kdyby existoval Bůh, proč by mi dal poznat Joffreye, když by mi ho chtěl hned na to zase vzít? Už nepřijde! Pro nic za nic jsem opustila děti!" zlobila se Angelika. "Upřímně bych vám radil vrátit se do Paříže. Uvidíte, že to tak bude nejlepší," navrhoval Savary. "A skončit v Bastile nebo v královské posteli! Ne, ani za nic! Najmu si v Marseille plachetnici a budu prohledávat všecky přístavy, dokud nenajdu svého muže!" rozhodla se markýza. "Nedělejte si iluze, madam. Ani jeden kapitán nebude ochoten k něčemu takovému." - "Mám spoustu zlata." - "Kdo by se chtěl dát rozsekat na kusy nějakým pirátem nebo být přikován v podpalubí pohanské galéry?" vrtěl hlavou Savary. "Ale já stejně pojedu!" umínila si Angelika.

O chvíli později připlula k ostrovu královská galéra, vedená admirálem de Vivonne. Na jeho rozkaz obklíčili vojáci celý ostrov. "Ach, pan de Vivonne. Kde se tu berete?" podivila se Angelika. "Bylo mi svěřeno velení nad celým loďstvem. Prohledávám všechny ostrovy, které by mohly sloužit jako základna pirátům. A vy, madam? Kde se tu berete? Kdo je to?" otázal se vévoda a pohlédl na Savaryho. "Můj lékař," odvětila markýza. "Legrační posádka," usmál se de Vivonne a pak sklopil oči. "Madam, jistě dobře víte, že vás dal hledat sám král. Proto mi dovolte, abych vás eskortoval do Marseille." - "Nikoliv, pane. Mám jistou obchodní cestu do Candie a vy, ani kdokoliv jiný mi v tom nemůže zabránit." - "Tak daleko? A to chcete plout na té své bárce?" žasnul vévoda. "Ne, na vaší galéře," pravila sebejistě Angelika. "Se mnou? Vzít ženu na palubu královské galéry? To nejde," vrtěl hlavou admirál. Angelika pokynula Savarymu, aby je nechal o samotě. "Pane de Vivonne, nepochybujte o tom, že není ani ve vašem zájmu, ani v zájmu vaší sestry, paní de Montespan, abych se znovu objevila ve Versailles. Byla jsem totiž svědkem černé mše, které se zúčastnila vaše sestra. Pokusila se dát mě otrávit jistou paní Monvoisinovou. Asi byste si nepřál, abych o těchto věcech mluvila s králem soukromě, co myslíte?" trumfovala Angelika. "Myslím, že za jistých okolností je lepší být vaším přítelem. Dám hned naložit všechna vaše zavazadla!"

"Kdo na mě sáhne, tomu upadnou všechny prsty. Budete vypadat zrovna tak odporně jako já," varoval malomocný vojáky, kteří ho venku obklíčili. "Mluv! Co tady děláš? Komu sloužíš?" ptal se Millerand. Protože malomocný mlčel, natáhl kohoutek své zbraně a chtěl muže zastřelit. "Zadržte! Prosím vás, nechte ho žít!" bránila nemocného Angelika. "Dobře, ale napřed musí mluvit," souhlasil de Vivonne. "Kdo je tvůj pán? Mluv a nechám tě žít!" - "Co já mám ještě ze života? Budu mlčet!" - "Potom ale zemřeš!" Malomocný vrhnul na vévodu pohrdavý pohled a poté se zabil skokem ze skály. Admirál se zahleděl do dálky a pravil: "Jen jeden člověk mohl vzbudit tak bezmeznou oddanost. Rescator!"

Admirál ubytoval Angeliku ve své kajutě. "Madam, jste bezesporu první žena, která kdy cestovala na palubě reálu. Musím přiznat, že tím galéra získala na kráse," lichotil Angelice admirál a nabídnul jí k ochutnání oblíbené cukroviny žen z harému. "Mám dojem, že jste na vojáka trochu moc navoněn," rýpla si Angelika. "Madam, vy jste se k nám nalodila v noci a šla jste přímo do kajuty, ale až uvidíte celou loď, pochopíte, proč to je. Chcete si prohlédnout galéru?" Angelika přikývla a v doprovodu de Vivonna se vydala na prohlídku lodě.

Když však Angelika vstoupila na palubu, zhrozila se. Před sebou spatřila desítky galejníků s okovy na nohou, kteří za zvuků bubnů a svištění biče poháněli loď vesly. "Tady vidíte hlavní stěžeň. Je neobvykle vysoký na galéru, která prakticky nemá žádný kýl. To je jeden z mých vynálezů. S větrem v zádech dosahujeme rychlosti osm uzlů. Věříte, že příroda potřebuje více než sto let, aby vyrobila takovýhle cedr?" chvástal se de Vivonne. "A co lidi? Jak dlouho vám trvá, než je zabijete?" zuřila Angelika. "Podle toho, někteří umřou brzy, jiní třeba za dvacet let. To je individuální," odpověděl klidně admirál. "Ten kus dřeva, co mají na krku, to je roubík. Teď máme rychlost šestnáct. Ale když ji zvýším na dvacet nebo dvaadvacet, dostanou rozkaz roubík do úst." Admirál přikázal kapitánovi zvýšit rychlost a předvést svou galéru v plné kráse a rychlosti. Galejníci začali hlasitě protestovat, mnozí byli zmrskáni bičem a museli si nasadit roubík. Angelika se zhnuseně otočila a odešla do kajuty. "Madam, vy jste nespokojená?" divil se admirál. "Jak můžete s lidmi tak hnusně zacházet?" zlobila se markýza. "Millerande, snížit rychlost, zpomalit a vytáhnout hlavní plachtu na stožár!" přikázal de Vivonne kapitánovi. Pak se šel Angelice omluvit.

V přístavu nakoupili od místních prodavačů zásoby pitné vody, slaniny a fazolí a na doporučení Savaryho také citrony, osvědčený lék proti kurdějím. "Už dva měsíce tady, madam, neviděli žádnou křesťanskou loď, ale zato spoustu pohanských," vyprávěl Savary Angelice o výsledcích svého pátrání. "To je všechno?" zeptala se zklamaně markýza. "Bohužel." - "Vždyť to byl teprve první přístav," utěšovala se Angelika. V tom admirál přikázal svinout plachty a odplout na sever. Savary se zhrozil: "On se vyhýbá Sardinii! Tenhle drsný, skalnatý ostrov obydlený divokými lidmi, to je přímo ideální úkryt pro psance, jako je váš muž," vysvětloval lékař. "Nemějte obavy, pane Savary, poplujeme na Sardinii."

Angelika se v kajutě převlékla do jednoduchých, ale svůdných šatů a očekávala příchod vévody de Vivonne. "Madam, v ženských šatech jste ještě půvabnější," rozplýval se admirál. "Drahý vévodo, promiňte, že vás takhle obtěžuji, ale potřebovala bych vaši pomoc." - "Neznám větší potěšení, než být vám nápomocen." - "To, oč vás chci požádat, je ovšem práce, kterou obvykle dělá komorná." - "Rozkazujte, poroučejte, udělám pro vás všechno, jsem vaším sluhou." Angelika vstala, vyhrnula si šaty a ukázala na vysoké jezdecké holínky. "Dokázala jsem se sama převléknout i sama učesat, ale nemohu si sama stáhnout boty." Vévoda pomalu přistoupil k Angelice a začal ji opatrně sundávat holínky. "Jsem opravdu velmi šťasten, že vám mohu prokázat službu, kterou by vám tak rád prokázal sám král," pravil něžně admirál a hladil Angelice nohu. Markýza si to chvíli nechala líbit, potom ovšem vstala a naznačila vévodovi, že zachází příliš daleko. "Madam, jediné pevnosti, které rád dobývám, jsou ty, které se dovedou bránit." Angelika na Vivonna krátce pohlédla a požádala ho, aby jí splnil ještě jedno přání.

"Obrátit k jihu!" přikázal de Vivonne kapitánovi lodi. "Směrem k Sardinii, pane?" - "Ano!" - "Bude tam svedena bitva?" - "Uvidíme." Když se setmělo, posílil kapitán stráže a hlídky. De Vivonne se vrátil do kajuty a zadíval se na spící Angeliku, oděnou do svůdné krajkové košile. Dvakrát ji letmo políbil, ale markýza se mu vzepřela. "Dost!" - "Proč?" - "Z mnoha důvodů!" - "Neuznávám žádné důvody. Jste vdova. Žena jako vy přece nemůže nenávidět lásku!" - "Proto snad ještě nemusí patřit kdekterému vojákovi!" - "Jsem sice voják, ale v prvé řadě jsem Mortemart, vévoda de Vivonne, admirál všeho královského loďstva!" - "Ludvík XIV. je králem Francie a co jemu jsem odmítla, nedám přece vám!" - "Přestože tolika jiným jste to dala?" - "Odejděte!" - "Nikdy!" Vévoda se vrhnul na Angeliku a začal ji zuřivě líbat. Markýza se vší silou bránila a nakonec se jí podařilo utéct na palubu, kde celé divadlo sledovali galejníci. Angelika vlepila admirálovi pořádný políček. "Pane, udělal jste velikou chybu," řekla suše Angelika. "Vy také. Tím totiž skončila vaše cesta na Sardinii! Ani na palubě zůstat nemůžete! Ráno vás vysadím v nejbližším korsickém přístavu!"