Angelika, markýza andělů

Fotopříběh - 3. část

V paláci hraběte de Peyrac právě probíhala hostina. "Poslyšte, drahý hrabě, vy opravdu neděláte nic jako ostatní. Vy nedáváte do hraběnčiny číše žabí kámen?" káral Joffreye arcibiskup. "Nedávám ho ani do své," opáčil Peyrac. "To není vysvětlení!" - "Kdo by chtěl mou ženu otrávit? Vy?" Hosté se upřímně rozesmáli. "Nepodezírám nikoho z přítomných," přiznal duchovní. "Ale vaše novomanželka má právo na jisté ohledy." - "Věříte, že kámen z žabí lebky ve styku s jedem změní barvu?" - "Tradice jsou hodny následování." - "Ale monsieure, snad nedáte na babské pověry." - "Všechna šlechta žabího kamene používá," namítl arcibiskup. "Znám lidi, kteří ho spolkli a udusili se jím," rýpnul si Joffrey, čímž opět rozesmál své hosty včetně Angeliky. Arcibiskup se však urazil a opustil palác.

"Teď máme pokoj a ty můžeš vypravovat," prosily dámy Joffreye, jakmile za arcibiskupem zapadly dveře. Angelika žárlivě pozorovala krasavice, které obletovaly jejího manžela. Společnost se přesunula do zahrady a Joffrey začal vypravovat milostný příběh. V tom si všiml, že ho poslouchá i manželka. "To pro vás není," upozornil taktně Angeliku a obrátil se ke společnosti: "Hraběnka je unavená, prosí, abyste ji omluvili." Angelika nevěřila svým uším: "Nejsem přece malé dítě!" odsekla uraženě. "Jsem snad mladší než vy, madam?" zeptal se pobaveně Joffrey. Angelika se otočila a odešla do svého pokoje.

V noci přijel na zámek muž pronásledovaný inkvizicí a hledal u Peyraca azyl. "Arcibiskupovi lidé jdou po mně, jedu ze Švýcar," vysvětloval celý udýchaný hraběti. "Jedete ze Ženevy?" - "Ano, ale v Toulouse mě objevila inkvizice. Právě jsem jim unikl." Joffrey ukryl uprchlíka do svého pokoje a ujistil ho, že je v naprostém bezpečí.

Následující den navštívil Peyraca toulouský arcibiskup a mnich Conan Bécher. "Nebyl bych zde tak časně, kdyby nešlo o vážnou věc," pravil arcibiskup. "Poskytnout azyl uprchlíkovi před inkvizicí, to je hrdelní zločin, drahý Peyracu." - "Uprchlíkovi?" - "Náš důstojník ho viděl na vlastní oči, jak vchází k vám," vložil se do rozhovoru Bécher. "Snad by bylo dobře vyžádat si svědectví paní hraběnky de Peyrac." Joffrey přikývl a poslal sluhu pro manželku.

"V noci sem přišel jeden člověk. Viděla jste ho?" otázal se Bécher Angeliky. "Řekněte pravdu, Angeliko," pobídl ji Joffrey, když viděl, že váhá s odpovědí. "Neviděla jsem nikoho!" - "Dobrá katolička by nelhala před svým arcibiskupem, to je samozřejmé," opáčil mnich. "Tak proč to říkáte?" - "Vy jste ho tedy neviděla?" - "Neviděla!" Arcibiskup se zadíval na Peyraca: "Mým lidem se asi něco zdálo. Uprchlík zřejmě neexistuje, stejně jako váš důl v Salsigne? A to vaše podezřelé podnikání." - "Jak to podezřelé?" - "Můžete nám ukázat, jak získáváte zlato?" - "Je to výzva?" - "Ano, je!" - "Čekám vás zítra v Salsigne." - "Přijedeme. Všichni vás obviňují, že jste čaroděj. Uvidíme, co na to odpovíte."

Jakmile oba duchovní odešli, poděkoval Joffrey Angelice za onu malou lež. "Chtěla jsem jenom zachránit toho štvance." - "Ale jděte. D'Andijos ho za úsvitu odvedl na bezpečné místo. Vy jste nás viděla. Lhát se nemá." Joffrey se na ni napůl káravě, napůl pobaveně zadíval a potáhl z doutníku. Bylo mu jasné, že své manželce není zcela lhostejný.

Nazítří se Angelika vydala do olověného dolu v Salsigne. Bécher zmateně pobíhal od pece k peci a vystrašeně pozoroval počínání dělníků. "To je šílenství takhle riskovat, ten zabedněnec ti nebude věřit," varoval Peyraca přítel d'Andijos. "Na tom mi nezáleží, já přece nezkouším jeho, ale někoho jiného," opáčil hrabě a pohlédl přitom na Angeliku, která právě přijela v doprovodu Kouassi-Ba. "Kdo si hraje s ohněm, hraje si s peklem," vykřikoval mnich. "Jenomže tohle není hra, drahý mnichu, ale známá chemická reakce, takzvané kapelování." - "Co je to za kaši?" - "Užitkové olovo. Žár je tak velký, že olovo absorbuje v rudě obsažené zlato." - "Samý podvod, já to věděl!" - "Nevíte nic, kapelování teprve začíná."

Když se hrabě ujistil, že jeho výklad sleduje i Angelika, začal mnichovi názorně ukazovat, jak získává zlato. "Olovo se zahřívá v nádobě z kostního popela." - "Kosti, popel, mám vás, Peyracu! Samé čarodějnické rekvizity!" - "Vidíte to, Angeliko?" usmál se Joffrey na svou ženu a pokračoval ve výkladu. "Olovo vniká do popela a ryzí zlato zůstává tady." Angelika zvědavě sledovala počínání Fritze Hauera, který právě vléval zlato do formy. Když potom z nádoby vypadl zlatý prut, nadšeně pohlédla na svého chotě a usmála se.

"Peyracu, nesnažte se mě oklamat! Zmást možno lidi, ale Boha ne!" vyhrožoval mnich. "Zlato je zřítelnice boží," usmál se hrabě. "Rouhá se. Kdyby se zlato vyrábělo tak snadno, tak by to dělal každý, ne?" - "Ach, to je ale pitomec!" ulevila si Angelika. "Každý zná sedm tónů stupnice, pane, ale jenom Lully umí skládat opery!" Joffrey i d'Andijos se upřímně rozesmáli a mnich uraženě kráčel ke kočáru. "Dej mu jeden zlatý prut pro arcibiskupa," pobídl Peyrac d'Andijose. "Proč, on je na tom tak špatně?" - "Jen to udělej." Bernard se smíchem odběhl a za chvíli už škodolibě strašil mnicha ďábelským zlatem.

Angelika přijala Joffreyovo pozvání na návštěvu jiného vzácného dolu. Sesedli z koní a kráčeli k antické soše. "Má tři tisíce let a jsou jí tři dny. Je věčná jako sama láska," pravil Joffrey a začal sochu láskyplně očišťovat od nánosů zeminy. Tu a tam přitom pohlédl na Angeliku, která pomalu podléhala kouzlu svého manžela.

Děj příběhu se zvolna přesunul do zámeckého pokoje, kde právě Joffrey připínal Angelice náhrdelník. "Neříkejte, že je příliš krásný." - "Neřeknu to." - "Přivezl jsem ho z Indie, dvakrát se mnou ztroskotal." Angelika pohlédla do zrcadla a kochala se vzácným šperkem. Joffrey ji něžně hladil rameno a už se zdálo, že mu zamilovaná žena zcela podlehne. Jenomže pak se zadívala na manželovu zjizvenou tvář a vyděšeně ustoupila od zrcadla. Ihned svého činu zalitovala, požádala chotě o odpuštění a s pláčem se zhroutila na postel. "Jste velmi nešťastná, viďte? Já také. Prohrál jsem. Nemám choť, ani milenku. Ani naději nemám a to mě přivádí k šílenství."

Potemnělou zahradou se procházela Carmencita, doprovázena svým bývalým milencem, hrabětem de Peyrac. "Ale já nezapomínám," pokračovala v napjatém rozhovoru. "Co mám dělat?" - "To přece není možné. Vzpamatuj se, Joffreyi, vzpamatuj se!" - "Snad vás někdo uklidní, mám zavolat?" Joffrey pohlédl ke dveřím, v nichž se právě objevila Angelika doprovázená d'Andijosem. "Neděláš dobře, Joffreyi," vyhrožovala Carmencita. "Kéž se mě na tebe nikdo nezeptá. Měla bych co říct!" Hrabě na ni opovržlivě pohlédl a odešel si promluvit s Angelikou.

Angeličin intimní rozhovor s manželem přerušil nečekaný příchod rytíře de Germontaz, příbuzného samotného toulouského arcibiskupa. "Mám rád všechno nepředvídané, buďte vítán," pozdravil rytíře hrabě de Peyrac. "Monsieur nepřijímá žádné dary od ďábla," odsekl Germontaz a hodil na stůl prut ryzího zlata. "Ďábla nelze urazit, ale mne ano!" řekl pobouřeně d'Andijos a vyzval rytíře k souboji. "Jaká pošetilost, d'Andijosi, jen abyste se vyznamenal před ďáblicí!" Bernard zopakoval svou výzvu, ale v tom mu do řeči vpadl Joffrey: "Ne! Ne ty a zítra, ale já a ihned!" - "Račte si zvolit zbraň!" - "Kord!"

Angelika zděšeně pohlédla na d'Andijose. "Germontaz je nejlepší šermíř Languedocu, zabil už dvacet soupeřů. Joffrey se zbláznil." - "Ne, to je celý on." - "To není souboj, ale vražda! Zabraňte tomu," žadonila Angelika. "Už se nedá nic dělat." Souboj právě začal. Dlouho byl velmi vyrovnaný, ale nakonec Joffrey zvítězil. Angelika s úlevou pohlédla na svého manžela a vrhla se mu kolem krku.

"Jsi tak krásná," lichotil Joffrey Angelice, když mu spočinula v náručí. "Je to nespravedlivé. Jsi vtělená krása a já ti za to nenabízím nic, než tuto tvář. A tu nohu." - "Nechtěla bych muže, který by byl jenom krásný." - "Už se mě nebojíš?" - "Ne." - "Vždyť jsem se nezměnil." - "Já tě miluji." - "Láska je opravdu slepá," usmál se hrabě a políbil svou ženu.