Angelika, markýza andělů

Fotopříběh - 1. část

Děj příběhu začíná na venkovském zámku Monteloupu. Mladá šlechtična Angelika de Sancé právě laškovala s pohledným sluhou Nicolasem Merlotem, když v tom zaslechli z nedalekého statku střelbu. Ihned se rozběhli na místo neštěstí, kde našli pouze povražděné obyvatelstvo a ohořelé trosky stavení. Angelika poslala Nicolase zburcovat lidi na statcích a sama utíkala na Monteloup.

Nešťastný baron de Sancé, Angeličin otec, se marně sháněl po své dceři. "O tu si nedělejte starosti, pane barone, naší slečně Angelice se nemůže nic stát," chlácholil barona sluha Vilém. Na zámku se urychleně připravovala obrana proti loupeživým banditům, když v tom přiběhla na Monteloup Angelika. "Kde's byla, děvečko moje!" huboval baron svou dceru. "Umíral jsem strachy. V takových dobách nesmíš chodit ven!"

Na zámku se Angelika setkala se starší sestrou Hortenzií a bratrem Raymondem. Jakmile Hortenzie spatřila Angeliku, začala láteřit: "Ach, tady jsi! Kde jsi zase lítala? Tohle je bohužel má sestra Angelika!" pronesla pohrdavě a pohlédla na muže stojícího opodál. "Místo toho potulování po polích jsi měla s námi přivítat pana Fallota, parlamentního radu z Paříže, mého ženicha!" - "Kdybych nebyla venku, tak jsem nemohla zburcovat ostatní vesnice!" odsekla naštvaně Angelika. "Nechápu, jak ti může otec trpět takové vyvádění! Běž se obléct!" - "Urážím váš stud, drahá? Nebo váš, bratře? Či snad váš, pane rado?" - "Nech si ty hloupé vtipy, víš!" - "Lepší nějaký vtip, než žádný!" - "Myslíš, že ti všechno projde, protože jsi hezká!" V tu chvíli zasáhl do hádky Raymond a hašteřivá děvčata uklidnil.

Zámek obklíčili bandité. Krátce na to přijel mladý Filip du Plessis-Bellière se svou rodinou. Filipova garda zahnala lupiče na útěk a všichni obyvatelé Monteloupu vítali své zachránce.

"Při svatém Diviši, bratránku, váš syn je syn slávy," vítal markýze du Plessis-Bellière baron de Sancé. "Ach, Filip se jen bavil. Je zkrátka rozkošné mít syna plukovníkem. Z nejmenší šarvátky vám udělá zázrak. Nás ukryje v háječku, nechá ty ničemy vyplýtvat všechno střelivo, rozdrtí je jedinou salvou z mušket a pak je rozseká na kusy." - "Byl to božský zážitek. Byl tam jeden takový černý hromotluk, strašný už na pohled. Pak vám mu najednou praskla hlava a on vám zrůžověl," rozplývala se Filipova matka.

Angelika předváděla na dvoře směšný výstup markýzy du Plessis-Bellière, když v tom pro ni přiběhl otec, aby se přivítala s hosty. Angelika o setkání nestála, ale přání otce bylo rozkazem. Filip zprvu odmítal políbit svou sestřenku, ale po otcově výtce se chystal svou nezdvořilost napravit. Uražená Angelika však Filipa odstrčila a padla do náruče markýze, který byl dívčinou krásou natolik okouzlen, že ji pozval jako společnici pro svou ženu na zámek Plessisů.

Zde byla Angelika terčem posměchu nejen přítomných dvorních dam a šlechticů, ale i svého bratrance Filipa: "Přátelé, tohle je Angelika, markýza smutně oděná. Minule mi nedovolila, abych ji políbil, opravdu nechápu proč." - "Třeba má radši pacholky od krav," rýpla si jedna z dam, zatímco se Filip drze skláněl k Angeličiným ústům. "To jsou ty výhody venkova, můžeš si utrhnout plod přímo z větve." Poté vyzval ostatní přítomné pány, aby mladou dívku políbili.

Znechucená Angelika utekla do zámku a schovala se do pokoje knížete de Condé, který se zrovna oddával milostným hrátkám se svou milenkou.

Angelika pobaveně pozorovala jejich počínání, když v tom někdo zaklepal na dveře. Rychle se ukryla do výklenku a do pokoje vešel Clément Tonnel. "Zde je ta skříňka, milosti," pravil posel, otvíraje vzácnou truhličku. "Krásná barva, že? Zelená jako naděje. Římský vitriol." - "Ten nepatrný flakonek a je po králi, po jeho bratru i po Mazarinovi a cesta je volná. Je to účinné?" otázal se Condé. "A diskrétní," přikývl Tonnel. "Způsobí to jistou ochablost a pak smrt." - "Pan Fouquet vám dal pro mě list." - "Ano milosti, tady je." - "Výborně, podepsal naši úmluvu. Dodáme království novou krev. Poděkujte panu Fouquetovi a řekněte mu, aby čekal. Začnu jednat, až se mi chvíle uzdá příhodná."

Když spiklenci odešli z pokoje, vylezla Angelika ze svého úkrytu, schovala skříňku s jedem na tajné místo a pak se vrátila do sálu k ostatním šlechticům.

Filipova společnost se krutě bavila na účet pana barona: "Ten chudák Sancé má svá stáda tak rád, že všude nosí s sebou jejich pach," ošklíbal se Filip. "Lépe páchnout močůvkou, nežli žlučí! My aspoň neukládáme o život králi!" odsekla rozezleně Angelika. Její poznámku však zaslechl kníže de Condé, který právě vcházel do místnosti. "Milosti, je prostořeká," snažil se zachránit situaci baron de Sancé. "A co jsem řekla? Každé spiknutí se dělá kvůli královraždě. Jak skončil César?" - "Ta maličká je přezábavná. Jsme zamilovaní do Césara? Jeho zápisky o válce galské jsou vskutku poutavé a je to jeho největší pýcha. Však je znáte?" - "Ne, milosti," odpověděla knížeti Angelika. "Ach, to si musíte přečíst. Pět let latiny v dobrém klášteře, v Poitiers. Fronda vám s radostí zaplatí studia, co říkáte, barone?" - "Má vděčnost nemá mezí, milosti."

Následující čtyři léta strávila Angelika v klášteře Uršulinek v Poitiers. Pak si pro ni přijel sluha Vilém, aby ji odvezl na Monteloup. "Můj milý Viléme. To je doba, co jsem tě neviděla," usmívala se Angelika a prohlížela si obdivně nový kočár. "Proč jsi pro mě přijel už teď?" zeptala se nedůvěřivě. Vilém však jen neurčitě mávl rukou a ujistil ji, že se všechno dozví v Monteloup.

"Ten starý a opuštěný důl se ukázal být bohatší, než jsem si myslel," pravil baron de Sancé své dceři. "Peyrac mi poradil, abych ho otevřel. Ach, ten má čich. Víš, že ten Peyrac pochází z jedné z nejpřednějších rodin Languedocu? Znamenitý šermíř, skvělý, jezdec, vědec a estét. Pohádkově bohatý a přitom je i poeta. Jeho dvůr v Toulouse nemá sobě rovno. Hm, je to muž, který se ti nemůže nelíbit." - "Jak je starý?" zeptala se Angelika. "Je starší než ty," přiznal otec. "Už si ho dovedu představit."

Když se Angelika vracela z otcova dolu, potkala svého přítele z dětství Nicolase. Mladík obdivoval Angeličinu krásu, ale dívce jeho dvoření nebylo příjemné a vyklouzla mu z náruče. "Ano, já chápu. Nechala ses zaprodat," pravil zklamaně Nicolas. "Nesmysl!" - "Ano, zaprodat. Kdes toho manžela poznala? V klášteře?" - "Neznám ho." - "No, vždyť to říkám, paní hraběnko de Peyrac." - "Pan de Peyrac je nejpřednější šlechtic Languedocu!" - "A nejbohatší." - "Co je na tom zlého?" - "Samozřejmě ten pán má všechna nej. Jenom počkej, až ho uvidíš. Je taky ze všech nejohyzdnější." - "Žárlíš na mne a plácáš nesmysly." - "Ne tak docela. Je nejenom ohavný, ale i starý, zjizvený a kulhá." - "Samá lež!" - "Je to nestvůra, ale v posteli to může být zábavné, že?" V tom Angelika vlepila Nicolasovi políček a utekla.