Báječná Angelika

Fotopříběh - 4. část

Angelika se konečně pustila do obchodu s čokoládou a otevřela si módní cukrárnu. Se zástupci svých poboček projednávala každý čtvrtek své obchodní záležitosti. Také ji navštěvovala baronka de Lenclos, aby ji seznamovala s novinkami na dvoře Ludvíka XIV. "Pronásleduje mě štěstí, Ninon," usmála se Angelika, když baronka vešla do Angeličina pokoje. "Ale muži jistě také? Bohatá, mladá, krásná..." - "A volná," přiznala Angelika. "Dodám ti někoho, chtěla bys?" zeptala se dychtivě Ninon. "Je to kavárník nebo kuchtík?" - "Och, ty stojíš za víc!" - "Tedy šlechtic, který potají přijde, ale veřejně by se neukázal s obchodnicí s čokoládou? Hrůza!" - "Zase začínáš? Ty nejsi paní Morens, ty jsi Angelika de Sancé de Monteloup, uvědom si to!" - "Domohu se svých práv! Snadné to však nebude."

Angelika se vydala v doprovodu Ninon de Lenclos ke královskému dvoru, kde se mimo jiné seznámila s bajkařem Jeanem de La Fontainem. Pak ji Ninon představila Filipovi du Plessis-Belliere.

"Bude z nás překrásný pár, nemyslíš?" zeptala se Angelika své přítelkyně. "Z koho? Z něho a z tebe?" zděsila se Ninon. Angelika přikývla: "Je to bláznivý večírek, opravdu. Za několik dní si ho vezmu. Vysoká šlechta, zámek jako z pohádky, polní maršál, pěkný chlapec." - "A tobě vrátí tvůj stav!" - "Uhodla jsi." - "Jenže o tom rozhoduješ sama. Zapomínáš, že k sňatku je třeba dvou." - "Vezme si mě. Což nejsem krásná? Což nemá rád ženy?" - "Ovšemže má rád a jak! Ale všechny, všechny! A jak chvátá, ne víc, než jednu noc. A ještě tohle, Angeliko - jeho radostí je válka, lov a karty. To ostatní přijde až potom." - "Nemá tedy milenky," nedala se zviklat Angelika. "Poslechni mě, když se chceš vrátit mezi své, vem si jiného a někoho bohatšího. Vždyť tvůj maršál má dluhů jako listí," varovala ji Ninon. Angelice však přišla tahle novina vhod. Podpořila Filipa při karetní hře a začala ho svádět.

Angelika strávila s Filipem noc. Když se Filip probudil, podíval se na milenku a bez jediného slova opustil lože. "Drahý, teď dělám přesně to, co jsem se rozhodla, že nikdy dělat nebudu," přiznala Angelika. "K čemu ses rozhodla?" - "Je to prostičký plán - už nebýt madam Morens, získat postavení, vzít si tebe." - "A co dál?" - "Dále jen to, že když jsem tě uviděla, bylo to jiné. A toužila jsem, abys byl můj a já tvoje. Třeba jediný den, jen jediný. Vzpomínáš na naše dětství? Říkával's mi markýza teskně oděná. Jak jsi mohl být tak ošklivý?" - "A jsem jiný?" zeptal se Filip tvrdě. "Celou noc jsem věřila." - "A teď ráno?" - "Upozorníš mě, že se mám obléct, doprovodíš mě až do vrat se všemi poctami a všechno skončí." Filip pomalu přistoupil k Angelice a pronikavě se na ni zadíval. "Rozhodně ne! Angeliko, miluji tě!"

Při jedné z projížděk na koni Angelika pocítila, jak surový dokáže Filip být. Když její klisna odmítla skočit přes poražený strom, vytáhl bič a začal jím koně strašit. Bylo mu lhostejné, zda klisna Angeliku shodí a způsobí ji zranění.

Filip oznámil Angelice svůj úmysl prodat zámek Plessisů. "To je hloupost prodat Plessis-Belliere, tam jsi vyrůstal, je to rodinný zámek," rozmlouvala mu záměr Angelika. "Hm, staré kamení pod hypotékou." - "Ale prožíval jsi tam své dětství, znám tě odtamtud. Neprodávej své dětství, Filipe." - "Musím vystrojit pluk a to nepočítám dluhy, které mám ve Versailles." - "Proč tolik hraješ?" - "Všecko je hra. To, jaký vedu život, jak vypadám. Já jen plním vůli krále!" - "A jeho vůlí je, abys opustil vzpomínku na první lásku? Na Plessis-Belliere jsi mě poprvé políbil, víš to?" - "No, Bože!" - "To pro tebe nemá význam?" - "Nemíchej dohromady vzpomínky, city, dnešek a včerejšek. Pro mě má význam pouze zítřek. Dívám se dopředu, rozumíš?" - "A neunavuješ se moc?" rýpla si Angelika. "Ty mě unavuješ. Máš mnoho otázek."

Angelika se vydala na Plessis-Belliere, aby si promluvila s notářem Molinesem o prodeji zámku. "Nekupujte to nazpět, slečno Angeliko, nedělejte takovou hloupost," varoval ji notář. "Vy nemáte zájem udržet Plessis-Belliere pro jeho pána?" - "V každém případě je příliš pozdě. Mám kupce, který už složil šest tisíc jako závdavek." - "Dám dvojnásobnou cenu! Jenom řekněte, že zámek není na prodej." - "Ale proč?" - "Protože brzy bude na Plessis-Belliere moje svatba." - "S kým?" - "S Filipem přece. Ale kdybyste s Filipem mluvil, neprozraďte mu nic, nemluvte s ním o zámku, ano?"

"Každý se zalekne karabáče," pravil rozzuřeně Filip, "notář všechno přiznal! I vaše ohromné štěstí, když jste Plessis-Belliere dostala do svých rukou! Zaslepily vás peníze, madam! Chtěla jste si koupit zámek i zámeckého pana!" - "Chtěla jsem vám pomoct," hájila se Angelika. "Nepotřebuji pomoc, zvláště ne od vás! Jako žena jen vypadáte, co je na vás ženského? Vy jste tvrdá, vypočítavá, zažraná obchodnice posedlá dukáty! Zlato všecko přemůže, mě ale ne!" - "Když Plessis-Belliere byl stejně na prodej..." - "Tak jste si ho tedy koupila, ale máte jen to kamení a nic víc!" - "Mám přísahat..." - "Vzpomínám, jak jste se mi tehdy ráno přiznala, po čem toužíte! Stát se markýzou du Plessis-Belliere. Své jméno na prodej nemám, madam teskně oblečená! Vy páchnete zlatem jako váš otec močůvkou!" zuřil Filip a chystal se k odchodu. "Poslední slovo," ozvala se Angelika, "za aféry u Rudé masky, vy jste nebyl v pamfletech. To nebyla náhoda. To jsem zařídila já, dala jsem pokyny!" - "Čachrářka ještě k tomu!"

Angelika seděla zachmuřeně ve své pracovně, když tu náhle vstoupil Desgrez. "Přál jsem si, abych k vám už nemusel, ale znáte tu novinu? Fouquet je zatčen!" - "A co má být?" - "Mám zneklidňující zprávy, madam. Bývalí spiklenci z frondy s Condém v čele umírají strachy. Ti, kdo usilovali otrávit krále, se opět spojili." - "K čemu ta stará historie?" - "Och, na historii není nic starého, madam. Uvěznění Fouqueta je záminka. Král ji využije, aby se zbavil těch, kteří proti němu tajně kují pikle. Zatím mu chybí důvod. Má-li se zachránit, pan Fouquet mu jej musí dodat. Vzpomínáte na seznam spiklenců, uložený v onom kufříku?" - "V jakém kufříku?" - "V tom, kterého se zmocnila Angelika de Sancé de Monteloup jednou, je to už dost dlouho, na zámku Plessis-Belliere. Vzpomínáte si, jak jste přistihla prince Condé, když přijímal kufřík obsahující jed a listinu se seznamem spiklenců?"

"Ta má teď v rukou hlavy nás všech," pravil Condé spiklencům, "jen ona mohla vidět a slyšet, všemu rozumět." - "Filipe, vy jste tenkrát pronásledoval onu dívku všemi pokoji až na chodbu a zmizela vám." - "Je to tak, milosti," přikývl Filip. "Ach, a pět minut potom nám vmetla do tváře, že chceme zavraždit krále! No dobrá, myslel jsem, že jde o žert. Když se mělo jednat, kufřík byl pryč! Jeden z našich špionů zahlédl tu dívku, když nesla kufřík s naším tajemstvím do skrýše. Kdyby se Fouquet kufříku zmocnil, jsme hotovi! Potřebujeme nutně tu dívku!" hřímal Condé. Jakýsi šlechtic pověděl Condému, kde Angeliku najde a zmínil se také o jejím odstranění. "Není to zbytečné a hrubá chyba?" namítl Filip. "Protože jste nadšen jejími půvaby?" opáčil Condé. "Protože to bylo na zámku Plessis-Belliere. Dejte mi dva dny a kufřík navždy zmizí."

Filip se na radu Ninon de Lenclos vydal za Angelikou na Plessis, aby od ní vylákal kufřík. S bičem v ruce vtrhnul do její komnaty, ale když spatřil Angeliku, kterou i přes veškeré neshody stále miloval, jeho srdce změklo. Angelika se vymanila z Filipova objetí a zeptala se na důvod jeho příjezdu. Filip mlčel. "Je ti to příliš těžké, řeknu to sama! Ty jsi nepřijel kvůli mně! Celý čas jsi mě mohl navštívit, kdy tě to napadlo a nepřišel jsi za mnou! Teď jsi přišel, protože si myslíš, že kufřík je zde!" vzlykala Angelika. "Taky že je! Jdu sem, protože zítra by tě chytli. To by znamenalo tvoji smrt!" varoval ji Filip. "Pouštíš na mě hrůzu, ale na mě to neplatí! Nebojím se ničeho!" - "Rozhodl jsem se už sem nikdy nevkročit. Je to má poslední návštěva, vydej mi ten kufřík!" - "Nevydám, nikdy ti ho nevydám!" Filip se rozzuřil: "Vypáčím ho z tebe bičem!" křičel na Angeliku. Ale ta stála u zdi s hlavou hrdě vztyčenou: "Ani bičem, ani prosbami, ani sliby! Potřebuješ ten kufřík? Jen markýza du Plessis-Belliere ti vydá kufřík. Uzavřeme obchod, zcela prostý. Dostaneš kufřík, až budeme svoji, až mi navlékneš snubní prsten! Pouze pod touto podmínkou. A nesmlouvej, je to obchod za pevnou cenu!" - "Dobrá, souhlasím, ty kramářko!"

"Tato smlouva klade hlavní důraz na to, že mohou nastat jisté okolnosti, které všechno zmaří," pravil notář Molines budoucím novomanželům. "Jde o to, že pan markýz prsten navlékne napřed. To říkám důrazně proto, že svoje slavnostní ano pronese, až kufřík bude mít. Směna, chápete? Je to směna. Jinak by totiž svátost manželství nemohla být udělena a ke sňatku by tudíž nedošlo." Filip s podmínkami souhlasil, ale Angelika vstala od stolu, došla pro kufřík s jedem a podala ho Filipovi: "Tady máte kufřík, hnusíte se mi, sbohem!" Otočila se a chtěla opustit místnost. Filip ji však zadržel. "Zachraňuji vám život, už podruhé, jsme vyrovnáni," řekla přísně Angelika. "Sama jste to tak chtěla!" opáčil Filip. "A vy jste to přijal! Odjíždím zítra a nic mezi námi už není! A nebylo! Není to vaše vina, ani moje, spíš osud!"

Angelika seděla s Desgrezem ve své kavárně, když tu náhle přišel posel se vzkazem, že je pozvána do Versailles na procházku s králem. "Nikam nejdu!" dupla si Angelika. "Ale pozvání krále nikdo odmítnout nesmí," upozornil ji Desgrez. "Možná, že na mě chystají léčku kvůli těm pamfletům." - "Toho se nemusíte bát, věděl bych o tom. Je to můj obor. Ostatně vím, že chcete jít ke dvoru a vím, jaké jsou s tím starosti." - "Vy sotva." - "Co mohu také jako muž o tom vědět? Jak se obléct podle módy, jaké šperky, jaký účes. Však to známe." Angelika vážně pohlédla na Desgreze a pak oba vyprskli smíchy.

Druhý den odpoledne přijela Angelika do Versailles. Jakmile vystoupila z kočáru, uchopil ji za ruku Filip a vedl ji ke králi. "Jestliže Vaše Veličenstvo schválí moji volbu, budu váš nejšťastnější poddaný." - "Můžeme všecko, milý Filipe, toliko srdci ženy poručit nemůžeme," usmál se Ludvík XIV. "Sire, dojetím jsem opominul to první. Vaše Veličenstvo, dovolte mi představit dámu, kterou jste pozval - Angelika de Sancé de Monteloup." - "Ale to není možné, to je vaše pravé jméno?" zeptal se král zaraženě. "Sire, slečna de Sancé je moje sestřenice, rozhodně vám ji představuji pod pravým jménem. Což byste mohl jinak schválit můj sňatek?" odpověděl místo Angeliky Filip. "Madam, zvítězila jste nad jedním z mých maršálů. To hrdinství mě okouzluje." Angelika se hluboce poklonila a král pokračoval v procházce zahradami.

"Posílal jsem ti dennodenně květiny, víš to?" zeptal se Filip Angeliky, když zůstali o samotě. "Ne," odpověděla mu lhostejně. "A co skvosty?" - "Ne." - "A že jsem tě chtěl zachránit, to snad víš?" - "Ne." - "Víš, že je to mé dílo, žes byla pozvána?" - "Ne." - "Abych požádal o tvoji ruku krále?" - "Ne." - "To není možné. A že mě miluješ, to víš?" - "Ne." - "Neunavilo tě říkat ne?" - "Ne." - "Tak dobrá, půjdeme tedy, ne?" - "Ne." Angelika se zadívala Filipovi do očí a pak se mu vrhla do náruče.

KONEC